Článek
Když můj muž odešel do důchodu, nebyla s ním kloudná řeč. Začal být nevrlý, vztahovačný a nevěděl, co si počít s volným časem. Poradila jsem mu, zda by nechtěl u bývalého zaměstnavatele pracovat na zkrácený úvazek. Dal na moji radu a začal znovu chodit do práce. Situace se doma uklidnila a doma zavládla pohoda.
Přesluhoval rok a půl, ale ke konci se už v práci necítil dobře. Začal být unavený, silně ho bolely kyčle, a k tomu se přidaly problémy s polykáním. Stačilo, když se chtěl napít vody, zaskočilo mu, a my mu spěchali na pomoc. Opakovalo se to čím dál častěji, tak jsem ho poslala k lékaři. Dostal antibiotika, protože řekl jen, že má problémy s polykáním, ale o vodě se nezmínil.
Zlobila jsem se na něj i děti mu domlouvaly, ať se nechá pořádně vyšetřit. Dělali jsme si o něj starost. Nakonec šel znovu k lékaři a ten ho poslal na ORL. Dcera ho odvezla do nemocnice. Naštěstí tam byl prozíravý lékař a ten ho okamžitě poslal na plicní oddělení. Byla jsem doma a měla jsem zvláštní pocit.
Volala jsem dceři do nemocnice, jestli už ví něco bližšího. Nebyla schopná mluvit a během pláče, jen řekla, Mami to nechceš slyšet. Měla před sebou 20 kilometrů jízdy. Prosila jsem jí, ať se snaží uklidnit a jede opatrně. Žaludek se mi sevřel, cítila jsem, že je zle… Když přijeli domů, dozvěděla jsem se, že manžel dceru celou cestu, uklidňoval a konejšil, aby byla schopná řídit. Člověk si připadal jako ve snu, ale realita byla úplně jiná.
Druhý den mi volal lékař z plicního oddělení a obeznámil mě s diagnózou mého muže, nakonec řekl: Počítejte s tím, že to váš muž nepřežije. Bylo to jako rána pěstí do obličeje. V jedné vteřině, se vám otočí život o 180 stupňů. Následoval kolotoč dalších vyšetření. Manžel měl metastáze v játrech, ve skeletu žeber, a protože mu přeskakoval hlas, zjistilo se, že je zasažena i krční uzlina a ochrnutá hlasivka. Bylo to jako ve špatném filmu na pokračování.
Začala jsem se modlit, a to doslova, a prosila Vesmír, jak můžu svému muži pomoct, protože se jednalo o boj s časem. Začal jezdit na chemoterapie, býval v obličeji oteklý, místo mluvení chvílemi jen šeptal, přidala se vyrážka po celém těle, každý, kdo si tímto prošel, ví, o čem mluvím. Koupila jsem mu přístroj na podporu dýchání. Pečovala jsem o něj, vstávala téměř pravidelně každý den v 01:30 hodin v noci, abych mu nasadila masku, protože se mu špatně dýchalo. K tomu se přidal pocit strachu. Byla jsem s ním po celou dobu, dokud se mu neulevilo a mohl zase usnout.
Na hlasivky jsem mu koupila švédské kapky od Marie Treben, aby si pravidelně kloktal. Polykání se o hodně zlepšilo, hlas mu přeskakoval už jen velice málo. Bylo to k uzoufání. Hledala jsem nějakou pomoc na internetu, a tam se mi podařilo najít článek o paní, které se podařilo vyléčit z rakoviny plic.
Zajímavé bylo, že jsem hledala úplně jinou webovou stránku, ale nějakým zázrakem se mi objevil právě tento článek. Pozorně jsem si všechno přečetla, a nakonec jsem té paní zavolala. Doporučila mi knihy od německé lékařky Johanny Budwig s názvem Rakovina - problém a řešenía dále kuchařku od stejné autorky. Současně mi dala kontakt na německou firmu, která vyrábí speciální Eldi oleje, které německá lékařka sama vyvinula.
Radili jsme se doma a manžel po ukončení jedné série chemoterapie, další odmítl. Potom jsme začali s léčbou podle této doktorky. Doslova přes noc jsem ze svého muže udělala vegana. On, který miloval maso, uzeniny, koláče a všechna sladká jídla. To všechno teď bylo tabu. Byly to krušné chvíle i pro mě, najednou vaříte úplně jinak, bez masa, bez cukru a veškeré potraviny musí být v bio kvalitě. Je nutné dodržovat přesné postupy. Dali jsme se na vojnu, tak musíme bojovat, říkala jsem si.
Každé ráno jsem ho natřela Eldi olejem od hlavy až k patě. Zabalila jsem ho do prostěradla, natáhla minutku na 15 minut. Potom šel pod sprchu. Mezitím, jsem mu připravila speciální snídani. Ze začátku se nic nedělo, ale po nějaké době se mu začala vracet energie, dušnost se vytrácela.
Začal jezdit na kole na nákupy. Cesta tam a zpátky byla dohromady 8 km. Lidé mu začali říkat, jak dobře vypadá. Už nepotřeboval přístroj na podporu dýchání. Potom šel na onkologické vyšetření. Jaké bylo překvapení, kdy se z jater ztrácely metastáze a nádor na plicích se o dost zmenšil. Lékaři měli radost, že chemoterapie zabrala, ale my jsme věděli své.
Měli jsme obrovskou radost a byli jsme v takové euforii. Najednou, jakoby zmizel ten zápal, který byl na začátku a my jsme přestali být ostražití. Začala jsem manželovi přilepšovat, kupovala jsem mu zavináče, jídelníček jsem už tak striktně nedodržovala. To se také projevilo na onkologickém vyšetření. Zdravotní stav se opět zhoršil. Rakovina je potvůrka, která se ráda drží svého hostitele. Tak jsme museli začít zase od začátku.
Bez větších problémů fungoval, denně jezdil 8 km. Manžel byl navíc diabetik, také se léčil s vysokým krevním tlakem. Na začátku léčby nás lékaři upozornili, že se mu cukrovka během léčby může zhoršit a skončí na inzulínu, ale bylo to právě naopak. Glykémii měl kolem 6 mmol a krevní tlak se mu upravil natolik, že nepotřeboval léky. Všechno vypadalo docela nadějně. Ale člověk míní, a Pán Bůh mění.
Jak se pořád pohyboval mezi lidmi, a právě probíhalo chřipkové období, chytil střevní virózu. Žádné léky pořádně nezabíraly… Tři týdny trápení pro něho i pro nás. Když ležel jednoho dne na posteli, celý vyčerpaný a sinavý, říkala jsem si: To je konec. Prosila jsem nebesa, co mám dělat… A najednou mě napadlo slovo: vývar… Uvařila jsem mu vývar z kuřecích skeletů, tváře mu už během jídla pěkně zčervenaly, ale zároveň tady nastal ten rozhodný zlom.
Chtěl maso a já jsem mu ty vývary začala dělat pravidelně. Bylo na něm vidět, jak si to jídlo užívá. Opět se mu vrátila energie, konečně jsme si oddechli. Zase začal jezdit na kole, vypadal spokojeně. Uplynul nějaký čas a znovu absolvoval onkologické vyšetření. Nádor se zvětšil, metastáze se opět vrátily a rozšířily se na více orgánů. Dušnost se mu začala vracet a potřeboval opět přístroj na podporu dýchání. Jeho zdravotní stav se dost zhoršil. V den jeho narozenin se mu večer přitížilo a odvezla ho sanitka. Strávil tam 2 dny a třetí den nad ránem, odešel ve spánku navždy.
Po celou dobu jeho nemoci to byla jediná hospitalizace, kterou potřeboval. Musím ale říct, že po celou dobu léčení se k nám choval zdravotnický personál v nemocnici, včetně záchranářů sanitky, velice slušně a ohleduplně. Na oddělení, kde strávil svoje poslední chvíle, byla empatická lékařka, která působila velice uklidňujícím dojmem. Měli jste pocit, jako kdybyste potkali anděla. Bylo to takové pohlazení po duši, které člověk potřeboval v takové chvíli. Od té doby uplynuly tři roky, které nebyly zrovna nejlehčí, ale svitla nám nová naděje, protože se mi narodila vnučka ve stejný den našeho sňatku.
