Článek
Dříve existovalo mnoho pověr. Lidé neměli internet, televizi, a tak si své zkušenosti a informace předávali ústně, z generace na generaci. Stejně tomu bylo i v naší rodině, a právě to mi dalo víc, než si dnes dokážou mladí lidé představit.
Z vyprávění mého otce, který se narodil na začátku 20. století, vím, jak často mluvil o své babičce, která žila v Maďarsku a byla velmi zbožná. V té době byla porodní bábou a bylinkářkou, ale i přesto si získala velký respekt. Když řekla Bůh dej, tak se to stalo. Lidé ji obdivovali, ale spíše se jí v tomto báli. Měla moc, ale zároveň si musela dávat pozor, co říká.
Jednoho dne jí nařkla místní, starší žena, která tvrdila něco, co se nezakládalo na pravdě. Co přesně to bylo, to už nikdo neví, ale muselo to být něco velmi těžkého. Otcova babička se na ni tehdy podívala a řekla jí: Ještě na smrtelné posteli budeš prosit, abych ti odpustila. Čas plynul, lidé se měnili, ale jednou přišel den, kdy se její slova naplnila.
Ta žena, která s ní tenkrát měla spor, onemocněla a ulehla na lůžko. Bylo jí těžko a měla pocit, že nemůže z tohoto světa odejít, dokud nepožádá o odpuštění. Tak moc jí to trápilo, že prosila, aby otcova babička přišla a odpustila jí.
Ale ona jen vzkázala, že nepůjde, protože nemá čas. Ženě se přitížilo a druhý den znovu prosila. Až třetího dne, kdy na ní její příbuzní naléhali, přišla. Když vešla do místnosti, zeptala se jí: Copak Anežko, je ti tak zle? A ona jen odpověděla: Odpusť mi, prosím tě odpusť mi. Prababička jí na to odpověděla: Ne já, ale Bůh ať ti odpustí. Jakmile dořekla tato slova, žena zavřela oči a v klidu umřela.
Jako dítě jsem byla z toho vyprávění svého otce velmi překvapená. Něco takového mi přišlo v té době strašně silné. Svojí prababičku jsem nikdy nepoznala, ale tatínek o ní mluvil s velkou úctou, měl ji moc rád.
