Lajka: první živá bytost na oběžné dráze a cena, kterou za to zaplatila

3. listopadu 1957 obletěla Zemi fenka Lajka na palubě Sputniku 2. Přežila start i prvotní šok z beztíže, ale kvůli přehřátí zemřela po pár hodinách. Vědě dala jasnou zprávu: člověk na orbitě je možný. Cena? Život psa bez šance na návrat.

Moskva, podzim 1957. Teprve před pár týdny vyletěl na oběžnou dráhu Sputnik 1 a Kreml chtěl k 40. výročí Říjnové revoluce další triumf. Plnohodnotná vědecká družice nebyla včas hotová, improvizace tedy povýšila na plán: vyslat na orbitu živého tvora. Inženýři poskládali Sputnik 2 se zvířecí kabinou, generátorem kyslíku, pohlcovačem oxidu uhličitého a jednoduchou termoregulací. Gelové krmivo na sedm dní, čidla tepu, dechu a pohybu, vysílač na Zemi. Papírově to vypadalo „dostatečně“. Realita se brzy ozvala teplem.

Kdo byla Lajka? Malý moskevský voříšek, odchyt z ulice. Původně Kudrjavka – „Kudrnka“. Kolem šesti kilogramů, klidná, snášela postroje i stísněný prostor. Pro finální výběr trénovaly tři fenky: Albina, Muška a Lajka. Vědci vsadili na tu, která nejlépe zvládala simulované vibrace a hluk. Krátce před startem si ji vedoucí lékařského týmu odvezl domů, aby si pohrála s dětmi. Ne proto, že by věřil ve šťastný konec. Naopak – protože věděl, že žádný nebude.

3. listopadu 1957 nosná raketa odstartovala z Bajkonuru. Přetížení zvedlo Lajce dech i tep do extrémů, po několika hodinách beztíže se hodnoty vrátily blíž normálu. Tělo bojovalo a adaptovalo se. Jenže kabina se přehřívala: poslední stupeň rakety zůstal připojený a termika šla do háje. Teplota uvnitř lezla k čtyřicítce. Lajka podle všeho zemřela zhruba po pěti až sedmi hodinách letu – vyčerpáním a přehřátím. Sputnik 2 shořel v atmosféře až 14. dubna 1958. Mezitím stihl obletět planetu mnohokrát; ona to neviděla.

Byla to jen propaganda? Ne tak rychle. Mise přinesla tvrdý, tehdy zásadní fakt: savčí organismus zvládne start, vibrace i krátkodobý pobyt v beztíži. Telemetrie ze živého tvora na orbitě nebyla banalita. Současně je fér říct, že šlo o politický závod s kalendářem. Obě pravdy se navzájem nevylučují – a to dělá z Lajky příběh, který bolí víc než jednoduché soudy.

Abychom byli přesní: Lajka nebyla prvním živáčkem ve vesmíru – Kármánovu hranici překonaly už v roce 1947 americké octomilky na ukořistěné V-2, v SSSR létali před rokem 1957 psi po balistických drahách. Lajka byla první na oběžné dráze. A na tenhle titul padl život. O několik let později přistály v pořádku Belka a Strelka; jejich návratová kabina už byla promyšlenější, termika spolehlivější a rizika menší. V roce 1966 strávili Veterok a Ugoľok ve vesmíru rekordní tři týdny. To všechno stálo na lekci, kterou si odneslo malé zvíře v přehřáté plechové trubce.

Nejostřejší hrana příběhu je etická. Jistě, padesátá léta byla jiná doba a kosmonautika byla na úrovni „učíme se za pochodu“. To ale neznamená, že si smíme zvyknout neptat se na cenu. Jeden z otců programu, Oleg Gazenko, později otevřeně řekl, že vědecký přínos nestál za utrpení zvířete. Tohle není zpětné moralizování. To je zpověď člověka, který stál u startu.

Z Lajky zbyly památníky, poštovní známky, písně, komiksy a filmové variace. Hlavně ale zbyla stopa v technice: lepší řízení teploty, přísnější redundance napájení, důraz na návratové systémy. Bez těchto úprav by lidská jízdenka na orbitu byla dražší – a teď nemluvím o penězích.

Každý rok 3. listopadu ten příběh znovu pálí. Ne proto, abychom svalovali vinu na konkrétní jména. Spíš proto, abychom si připomněli, jak kosmonautika opravdu vypadá, když se odlíčí: směs geniality, spěchu, chyb a odvahy. Lajka patří do všech čtyř kategorií. A i kdybychom si odnesli jen jediné – že „napoprvé to bolelo“ a že díky tomu už příště nemusí – tak to není málo.

Zdroje: