Den válečných veteránů: Když ticho mluví hlasitěji než slova

Každý rok, 11. listopadu, se svět na chvíli zastaví. Přesně v 11 hodin dopoledne se lidé skloní, aby vzdali hold těm, kteří za svobodu zaplatili životem. Den válečných veteránů není jen připomínkou konce první světové války – je to den úcty, vděčnosti a připomenutí, že mír nikdy není samozřejmost.

Příměří, které ukončilo hrůzy první světové války, bylo podepsáno 11. listopadu 1918 v 11 hodin ve francouzském lese u Compiègne. Hlavními signatáři byli vrchní velitel spojeneckých sil maršál Ferdinand Foch a německý zástupce Matthias Erzberger. Symbolická časová shoda – jedenáctá hodina, jedenáctý den, jedenáctý měsíc – měla vyjádřit konec dlouhého konfliktu, ale paradoxně tisíce vojáků padly ještě v posledních hodinách boje, včetně Američana Henryho Gunthera, který zemřel minutu před oficiálním příměřím.

Tradice vzpomínek se začala rodit hned při prvním výročí. Americký prezident Woodrow Wilson vyhlásil 11. listopad Dnem příměří. Ve Spojených státech byl později svátek přejmenován na Den veteránů (Veterans Day), aby připomínal všechny, kdo sloužili v ozbrojených konfliktech, včetně Korejské války. Ve Velké Británii a zemích Commonwealthu se slaví jako Den vzpomínek (Remembrance Day), kdy přesně v 11:00 drží lidé dvouminutové ticho. Francie, Belgie či Polsko mají vlastní státní svátky a pietní ceremonie.

Nejsilnějším symbolem Dne veteránů je květ vlčího máku. Jeho původ sahá do roku 1915, kdy kanadský polní chirurg John McCrae napsal báseň „Na flanderských polích“ (In Flanders Fields). Rudé máky tehdy skutečně vyrůstaly mezi kříži padlých vojáků na západní frontě. Křehké, červené, pomíjivé – stejně jako životy mladých mužů, kteří zemřeli. Díky humanistce Moině Michaelové a britské Královské legii se vlčí mák stal symbolem nejen vzpomínky, ale i praktické pomoci válečným veteránům.

Ve Velké Británii, Francii, USA i dalších zemích se konají pietní akce, květiny jsou kladeny na hroby, slavnostní projevy připomínají oběti a odvahu. Dvě minuty ticha symbolizují konec palby – okamžik, kdy konečně zmlkla děla.

U nás je Den válečných veteránů oficiálně připomínán od roku 2004, ale tradice péče o válečné hrdiny sahá hluboko do historie. Barokní Hospital Kuks či pražská Invalidovna byly původně útulky a domovy pro vysloužilé vojáky. Dnes se pietní akty konají po celé republice – největší na pražském Vítkově u Národního památníku a Hrobu Neznámého vojína. Viditelným symbolem úcty je červený vlčí mák. Zakoupením malého kvítku se přispívá na Vojenský fond solidarity, který pomáhá veteránům a jejich rodinám v těžkých životních situacích.

Vlčí mák není jen květina. Je to tiché „děkuji“ těm, kteří nesli pochodeň svobody. Až příště uvidíš někoho s malým červeným kvítkem na klopě, pamatuj, že symbolizuje odvahu, oběť a naději, že mír je hodnota, o kterou musíme každý den pečovat.

John McCrae

Na polích flanderských vlčí máky kvetou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde hrob je náš. Však mezi červánky,
na nebi modrém slyšte skřivánky,
když dole kanóny tu svoji píseň řvou.

My mrtví zůstanem – a je to možná zdání,
že včera žili jsme a byli milováni,
když nyní ležíme na polích flanderských.

Náš boj teď jiní převezmou:
do vašich rukou vkládáme teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal.

Když rozkvétá lán máků červených,
my spíme dál na polích flanderských.

(český překlad Jindra Svitáková)

Zdroje: