Článek
Poslední dobou trávím víc času v čekárnách lékařských ordinací, než bych si přál. Lidé se tam dělí o příběhy, které byste v knihovně pohledali, a o moudra, jaká v televizních debatách neuslyšíte. Stačí chvíli sedět a člověk má pocit, že je v improvizovaném psychologickém kroužku. Zvlášť starší lidé mají potřebu mluvit – a vlastně je to dobře. Sedím, čekám na chirurgii, v hlavě přemítám blížící se termín operace žlučníku. A pán vedle mě, s energií člověka, který rozhodně nechce mlčet, se nakloní:
„A co vás trápí?“
Tónem, který nepřipouští možnost, že bych mu neodpověděl. Poctivě přiznávám, proč jsem tu. On pokyne směrem k nápisu UROLOGIE. A s výrazem muže, který právě pokládá hádanku za milion, pronese:
„Nemocnice je místo, kde se zdraví lidé dozví, jak jsou nemocní. Víte, kdo to řekl?“
Ten bonmot jsem slyšel snad stokrát – a věděl jsem, že špatná odpověď by mu zkazila den.
„Radim Uzel,“ řeknu nahlas, tak aby to zaslechla i čekárna. V Americe by mi možná zatleskali. Pán spokojeně přikývl. Svět měl zas na chvíli logiku. Za pár sekund nás oba zavolali – jeho na urologii, mě na chirurgii. On šel. Já šel.
Doktor, který uměl léčit i větou
Až doma mi došlo, jak zvláštní ten okamžik byl. Pán v čekárně mi připomněl člověka, který už tři roky není mezi námi – a přesto tu pořád je. V bonmotech, v knihách, i v televizní reklamě, kterou nikdo neumím dostat z hlavy. S Radimem Uzlem jsem se několikrát setkal pracovně i neformálně. Vždycky byl přesný, věcný, ale současně měl tu směs humoru a nadhledu, která se v českém zdravotnictví vyskytuje vzácně. Z banality dokázal udělat pointu. Z trapného tématu odlehčenou přednášku. Uměl mluvit o těle tak, aby se člověk necítil jako pacient, ale jako někdo, kdo věci ještě může ovlivnit. Jednou mi mezi řečí řekl větu, která se mnou zůstala dodnes: „Lékař má dvě povinnosti. Pomoci — a když to nejde, aspoň to dobře vysvětlit.“ Říkal to s takovou samozřejmostí, že by člověk uvěřil, že medicína je jednoduchá disciplína. Není. Ale on věděl, jak ji lidem přiblížit.
Humor jako anestetikum
„Humor je nejlepší anestetikum. Aplikace jednoduchá, vedlejší účinky minimální,“ řekl mi kdysi. A pak bez mrknutí oka dodal jeden ze svých oblíbených slušných vtipů:
Přichází manželka od sexuologa.
„Co ti říkal doktor?“ ptá se manžel.
„To nemůžu říct, je to hrozná zpráva…“
„Dvacet let spolu žijeme, žádná tajemství!“
„Dobře. To, co jsme si celý život mysleli, že je orgasmus… je astma.“
To byla jeho typická kombinace: laskavé rozpaky a pointa, která člověku vyčistí hlavu lépe než časopisy v čekárně. Miloval i paradoxy. „Jediné apolitické místo je nudistická pláž,“ říkával. „Tam si nemáte kam připnout stranický odznak. Teda… pokud by si ho někdo nepřilepil na zadek.“ A dodal, že naturisté mívají nejméně voyeurů, protože děti naturistů už prostě nemají co objevovat.
Jednoduché rady, které nejsou jednoduché
Na otázku, co poradit lidem, aby jim to klapalo po sexuální stránce, odpovídal vždy stejně:
„Vycházejte si vstříc. Potlačte sobectví.“ A jako dovětek dodal větu, která by mohla být vytesána v příslušných ordinacích: „Vztah nezkazí nedostatek romantiky, ale nedostatek komunikace.“ A univerzální rada doktora Uzla pro manželství? „Kdyby existovala, jsem milionář.“
Hádanka mi vlastně pomohla
Neznámý pán v čekárně vlastně udělal něco, co dělával Uzel celý život: odlehčil chvíli, která je plná strachu. Čekárna by ho bavila – je tam všechno, co měl rád: příběhy, humor, lidské obavy i banality, ze kterých lze udělat pointu. A tak příště, až budu zase čekat na vyšetření, možná nebudu jen nervózně koukat do mobilu. Možná si i já připravím hádanku. A třeba někomu na chvilku spraví den – tak jako ten pán spravil ten můj.
