Úsměv Zuzany Bubílkové. Jediné, co poráží i bručouny

Ve všedním dni máme každý své starosti – práce, termíny, cesty, povinnosti. A někdy stačí málo, aby se tón celého dne změnil. Když se potkáte s bručounem, který vás přejede pohledem jako ledová brána, dokáže to otrávit ranní cestu i zbytek týdne. Denně takových potkávám desítky a stovky. Ale když míjíte člověka, který se na vás samozřejmě, nenuceně, prostě lidsky usměje – něco se v nás rozzáří. A je jedno, jestli se ten člověk jmenuje Novák, Šťastný, Vojáček… nebo Bubílková.

Jeden úsměv uprostřed lesa

V Krčském lese bývá ráno klid. Když jsem tam nedávno šel svou obvyklou trasu, potkal jsem ženu, která mi byla povědomá. Až ve chvíli, kdy se na mě podívala – a usmála se –, mi došlo, že přede mnou stojí Zuzana Bubílková. Ano, ta známá moderátorka, satirička, glosátorka, žena s nezaměnitelným humorem.

Nebyl to rychlý, zdvořilostní úsměv. Byl to ten upřímný, otevřený, lidský. Přirozený, jako by si člověk řekl: „Je přece hezké potkat někoho dalšího v tomhle světě a dát mu najevo, že je vítaný.“ A mně došlo, že přesně tenhle druh úsměvu dnes zoufale potřebujeme.

Úsměv mění atmosféru kolem nás

Úsměv není jen pohyb obličejových svalů. Je to signál. Signál bezpečí – dáváme najevo, že nejsme hrozba. Signál přátelství – otevíráme komunikaci. Signál ochoty – že jsme naladěni na spolupráci, přijetí, porozumění. Je fascinující, že většina lidí – ať tvrdí, co chce – má ráda, když se na ně někdo usměje. Úsměv je společenský most – vědomý, cílený, kdy chceme druhým dát najevo: „Vidím vás. Nejste mi lhostejní.“ A když úsměv rozdáváme, měníme nejen ostatní, ale i sebe. Doslova biologicky – tělo uvolňuje hormony pohody a stres mizí. O tomhle všedním zázraku jsem se tedy rozhodl napsat až ve chvíli, kdy jsem ho zažil v té nejryzejší podobě. Na lesní cestě v pražském Krčském lese.

A co ten „americký úsměv“?

Když se řekne úsměv, mnohým naskočí ten hollywoodský – dokonale bílý chrup, široké gesto, profesionální srdečnost vycvičená jako choreografie. Je to úsměv, který patří na červený koberec, před kamery, do filmových příběhů, kde hrát „šťastného člověka“ patří k řemeslu. Tenhle úsměv má svůj význam: symbolizuje úspěch, krásu, sebevědomí. Ale není to úsměv, který chcete dostávat od člověka, kterého potkáte náhodou v lese.

V běžném životě nejsou nejcennější úsměvy bílé jako klávesy piana – jsou to ty upřímné. A právě to mě zasáhlo při setkání s paní Bubílkovou, o které bychom si mohli myslet, že umí především ten „hollywoodský“. Ne, na nic si nehrála. Její úsměv nebyl výkon, ale sdílení. Tak ji z televize a rádia, z jejích břitkých satirických komentářů, úplně neznáme. Někde zmínila, že denně nachodí 8 až 10 kilometrů, v přírodě i ve městě. A podle všeho se přitom usmívá na každého, koho potká – v lese, v metru, v tramvaji, na Nuselském mostě. Jako by rozdávala drobná světélka, která lidem na okamžik připomenou, že kolem sebe máme víc dobra, než se zdá.

A pointa?

Z Krčského lesa jsem domů odcházel s nečekaně dobrou náladou – díky jednomu jedinému, obyčejnému úsměvu. Takže děkuju Zuzaně Bubílkové. Nejen za úsměv v lese, ale za připomenutí jednoduché pravdy: Než budeme čekat, až se svět stane příjemným místem, můžeme ho navzdory bručounům začít vytvářet hned sami. Třeba i jediným úsměvem.