Článek
Mělo to být naše poslední setkání po třech letech. Seděl jsem nahý na židli a předstíral, že pracuju.
Na stole byl notebook, hrnek od kávy a několik papírů, které jsem nervózně přesouval zleva doprava. Čistě pracovně.
Z reproduktorů hrál pop, který zní přesně tak, jak si představuju hudbu do výtahu v pekle.
Konečně se otevřely dveře od koupelny.
„A jéje, ty už máš předehru,“ řekla Lucka.
Stála ve dveřích ještě vlhká po sprše, s ručníkem přes ramena. Usmívala se tím svým úsměvem, napůl něžným a napůl posměšným.
„Pořád jen pracovní režim?“ zeptala se.
„Pauza,“ řekl jsem a vypnul monitor.
Sedla si mi na klín.
Z vlasů jí kapala voda na moje ramena.
„Přece víš, že bys měl někdy vypnout,“ zašeptala.
„Myslel jsem, že to právě dělám.“
Zasmála se svým tichým chraplavým smíchem a vstala. Došla k váze v rohu.
Stoupla si na ni.
„No, skvělé. Šedesát jedna. Od zítřka cvičím.“
„Tobě by slušelo i sedmdesát,“ řekl jsem statečně.
Chvíli na mě jen koukala.
V tu chvíli mě napadlo, jestli se statečnost někdy zapisuje i do úmrtního listu.
„Ty seš hrozný,“ mávla rukou.
Zabalila se do deky a vrátila se ke mně.
„Víš, mám tě ráda. Jak se říká – jsi chlap s koulema,“ řekla a šibalsky mrkla směrem ke stehnům.
„Ale…“
To „ale“ nechala viset ve vzduchu.
Světlo z okna jí dopadalo na ramena. A mně došlo, jak zvláštně příjemné jsou chvíle, kdy si dva lidé na nic nehrají.
Dnes se mělo rozhodnout, jestli je tu naposled.
Oblékl jsem si triko.
Projela mi prsty vlasy.
„Víš, co mi tu u tebe vždycky vadilo? Jsi hrozný narcis,“ řekla a významně se podívala na fotografii na stěně nad počítačem.
„Vím.“
„A přesto tě mám ráda.“
To je mimochodem věta, kterou by psychologové měli tisknout rovnou na svatební oznámení.
„Já tebe taky.“
Nevím, jak dlouho jsme tak seděli.
Minuty. Možná déle.
Později jsme leželi na posteli.
„Lásko, voníš deštěm,“ tiše zpívala Rottrová.
Pořád jsem se podvědomě díval na fotografii na stěně. Profesionální úsměv. Profesionální světlo. A profesionální iluze, že vím, co dělám.
Lucka sledovala, kam se dívám. „Tu bys měl sundat,“ řekla.
„Proč?“
„Pořád se na nás kouká.“
Lucka vstala, přešla ke stěně a fotografii jednoduše sundala z háčku.
„Hotovo,“ řekla.
„To byla moje nejlepší fotka.“
„Právě proto.“
Opřela ji o stůl a vrátila se na okraj postele vedle mě.
Chvíli jsme mlčeli.
Pak řekla:
„Teď je to tady jiné. Útulnější.“
Dívali jsme se na prázdnou stěnu.
A v tu chvíli mi došlo něco, co by měl každý chlap slyšet aspoň jednou v životě.
Skutečná odvaha ve vztahu nezačíná ve chvíli, kdy máte poslední slovo.
Ale ve chvíli, kdy ho klidně přenecháte.
Tu fotografii jsem měl sundat už dávno.
A taky jsem pochopil ještě jednu věc.
Být chlap s koulemi možná neznamená být manažer vztahu.
Někdy to znamená jen sedět vedle ženy, která vám právě sundala ego ze zdi — a nechat ji, aby to udělala.
„Ráda zase přijdu,“ špitla a přitiskla se ke mně.
A já věděl, že dneska jsem ji nechal vyhrát.
A přesto jsem si připadal víc jako chlap než kdy jindy.
