Článek
Vstupoval jsem do čekárny ordinace a automaticky dveře podržel ženě za mnou. Místo běžného „děkuju“ jsem slyšel: „Vstoupím, až mi uvolníte prostor.“ Jako by i můj úsměv mohl být past. O pár dní později na eskalátoru v metru paní přede mnou začala křičet, ať se na ni „nelepím“, že jí chci určitě něco ukrást z batohu. Stačilo stát o schod blíž, než jí bylo příjemné — jenže mě tam natlačil dav lidí za mnou. Ve stejný den jsem upozornil mladou ženu, že má otevřenou kabelku, z níž může vypadnout peněženka. Okamžitě začala kontrolovat její obsah a pohled, jakým mě sjela, bych nikomu nepřál. Další epizoda: starší pán, který stěží chodil, hledal místo k posazení. Nabídl jsem pomoc. „Nestarejte se!“ odsekl, jako bych mu zasahoval do soukromí. A příběh z tramvaje: uvolnil jsem místo starší ženě. Jen se na mě dlouze podívala, nic neřekla, ale nesedla si. Pak začala polohlasně drmolit, že sedadlo bude určitě špinavé nebo s injekční stříkačkou — a proto jí ho nabízím.
Obchody jako nové bojiště trpělivosti
Nejhorší scény ale často zažívám v obchodních centrech a obchodech s potravinami. V úzkých uličkách mezi regály se každých pár metrů zastaví dvojice nakupujících a dlouze si povídá. Vozíky nechají napříč, průchod nemožný. Když po slušném upozornění, že potřebuji projet, přiletí sprška nadávek, jsem rád, že to občas neskončí holí na mé hlavě. Jednou blokoval cestu osamocený naplněný nákupní vozík. Nikde nikdo. Jemně jsem ho odsunul, abych projel. Vtom zpoza regálu vyběhl pán, který začal hystericky volat ochranku, že mu určitě chci sebrat máslo ve slevě. A jindy vypadla paní přede mnou z kapsy rukavice. Upozornil jsem ji na to — a dočkal se výkřiku, že jí „někdo určitě sahal do kapes“, zatímco zbytek fronty na mě vrhal podezíravé pohledy.
Atmosféra, která se vsakuje do všedních dní
Není to tragédie. Jsou to drobné situace, které by samy o sobě nestály za řeč. Ale dohromady skládají obraz doby, v níž obyčejné gesto nebo slušné upozornění vyvolává nedůvěru. Jako by se ze slušnosti stal rizikový sport. Lidé jsou unavení, přetížení, často žijí ve vlastním příběhu plném obav a podezření. Nikdy nevíte, na jaký příběh narazíte. A nejde jen o individuální nálady. Je to atmosféra, která se šíří společností — nejistota, zahlcení, strach z neznámého. Pandemie nás naučila držet si odstup. Sociální sítě trénují naši podezíravost. A politické třenice, které slyšíme a vidíme v médiích každý den, k dobré náladě zrovna nepřispívají.
Proč to nevzdávat
A přesto si myslím, že právě teď má smysl nevzdat to. Podržet dveře, i když se vám někdo mračí. Nabídnout pomoc, i když je odmítnuta. Uvolnit místo, i když si ho nikdo nevezme. Upozornit na ztracenou rukavici, i když to vyvolá zbytečnou scénu. Ne kvůli sobě, ale kvůli těm, kteří to vidí — třetím osobám, které si v tu chvíli možná uvědomí, že slušnost ještě úplně nezmizela. A že svět není jen setkání podrážděných příběhů. Možná jsme jen zranitelní a přecitlivělí. Možná jsme unavení. Ale jsem přesvědčen, že právě proto má smysl dělat maličkosti, které atmosféru v naší společnosti jemně, neokázale posouvají správným směrem.
A nejen teď v předvánočním čase.
