Článek
Na jevišti vždy nechal vše, do každé role dával celé srdce i duši. V jedné z nejslavnějších inscenací – Molièrově Lakomci – ohromil diváky jako chorobně lakomý Harpagon natolik, že za něj získal hned tři prestižní herecké ceny. Jen pár měsíců poté však přišel náhlý kolaps před představením a krutá diagnóza smrtelné nemoci. Život Borise Rösnera, jednoho z největších českých herců své generace, se tak uzavřel.
Boris Rösner se narodil 25. ledna 1951 v Opavě do umělecké rodiny. Jeho otec Mirko Čech byl dirigent a herec (šéf operety v Opavě), matka Jarmila Horská operetní herečkou. Už jako batole se s rodiči pohyboval po divadelních angažmá a jako dítě dostával menší roličky, takže na jevišti stál od útlého věku.
„Bylo to místo, kde se z tet, jak jsem jim všem říkával, stávaly hérečky,“ vzpomínal později na kouzelnou atmosféru hereckých šaten. Divadlo mu zkrátka učarovalo a už nikdy nechtěl dělat nic jiného než hrát. Narodil se sice téměř „za pět minut dvanáct“ po třídenním komplikovaném porodu, ale zdravý syn – rodiče přitom původně čekali holčičku Doris, a tak chlapci dali jméno Boris, protože to bylo nejbližší ženskému Doris.
Už ve třech letech však malého Borise zasáhl osudový úraz. V dětském pokoji mu u hlavy explodovala žárovka a střep z ní vletěl do levého oka. Operace nepomohla – Boris na levé oko trvale oslepl a po zbytek života ho trápily úporné migrény. Tato vada spolu s ostře řezanými rysy mu dala lehce drsný výraz, takže režiséři později rozpoznali, že typově „se hodí“ na padouchy.
Ačkoli na jevišti a filmu často ztvárňoval právě temné nebo nelítostné postavy, v soukromí to byl galantní a hrdý muž se smyslem pro čest, jak shodně vzpomínají přátelé i kolegové. „Jako na rytíře, který nikdy neváhal bránit slabší,“ popsala Rösnera herečka Hana Igonda Ševčíková.
Tuto rytířskou přímost a zásadovost prokázal už v mládí – nikdy neuhnul nátlaku komunistického režimu. Odmítl „mimochodem“ nabídnuté členství v KSČ, přestože mu to mohlo usnadnit kariéru. Jeho matka byla po roce 1968 politicky nežádoucí (nesměla hrát a živila se jako servírka) a mladý Boris tak měl špatný kádrový profil, kvůli kterému se dokonce nedostal na vytoužená studia medicíny. Naštěstí osud – nebo snad rodinná divadelní „krev“ – jej zavál jinam.
Po gymnáziu (které musel nejprve dokončit, protože matka nechtěla, aby šel rovnou na konzervatoř) Boris Rösner nastoupil na pražskou DAMU. Talentu měl na rozdávání a byl přijat hned napoprvé.
Patřil k nejvýraznějším talentům svého ročníku, ač studia neprobíhala bez obtíží – málem je zdržel kvůli neudělané maturitě z matematiky a později kvůli politickým problémům. Na DAMU ho vedly herecké legendy jako Václav Voska, který mladým hercům vštěpoval: „Na tom jevišti musíš chcípnout!“ Tuto krédo – že herec musí pro roli obětovat vše – si Rösner vzal hluboce k srdci a nesl si jej celou kariérou. Právě Václavu Voskovi (stejně jako své mamince a herečce Vlastě Fabiánové) pak později děkoval, když přebíral cenu Thálie.
Ještě během studií se seznámil se spolužačkou Alicí, sympatickou budoucí herečkou, kterou si později vzal. Když ho viděla poprvé, zarazil ji jeho vzhled: „Ošklivý kluk s krásným hlasem,“ hodnotila tehdy v duchu mladého Borise. Hlas ale nakonec převážil a Alice v něm objevila charismatického muže velkého srdce. Navzdory tomu, že Rösner sice nebyl žádný prvoplánový krasavec, ženy ho odjakživa obdivovaly a přitahoval je svojí osobností.
S Alicí však zůstali spolu až do konce života a vychovali dceru Gabrielu. (Rodinný život Rösnera přesto provázely i bulvární kapitoly – například jeho románek s herečkou Jitkou Asterovou, která po letech otevřeně přiznala, že spolu udržovali vztah a že ji Rösner po představení tajně navštěvoval v šatně. Rösner však o své rodině vždy mluvil s úctou a láskou a pro své nejbližší by dýchal.)
Herec velkých rolí
Po absolutoriu DAMU v roce 1973 zamířil Boris Rösner do oblastního Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Zde strávil pět let, během nichž se rychle vyprofiloval jako výrazný herec a dostal se i k náročným rolím světového repertoáru. V Liberci tehdy bydlel v jednom bytě s dalšími dvěma kolegy, zatímco jeho čerstvá manželka Alice zůstávala ještě nějaký čas u rodičů – stěhování do nejistých podmínek nebylo jednoduché.
Nakonec se však manželé usadili spolu a Rösnerova kariéra začala nabírat na obrátkách. Pražská scéna si talentovaného herce všimla – v roce 1978 přijal nabídku do Městských divadel pražských. Ocitl se tak v metropoli, ovšem zpočátku zdaleka ne v hlavních úlohách. V Městských divadlech musel znovu bojovat o své místo na výsluní a dokazovat, že si zaslouží velké příležitosti.
Postupně se ale prosadil a jednou z prvních výrazných rolí, jíž na sebe upoutal, byl Antonio Salieri v Shafferově Amadeovi. Ironií osudu tuto postavu před ním nastudoval právě jeho milovaný pedagog Václav Voska – Rösner prý pokaždé před představením pohlédl na Voskovu fotografii v zákulisí a hrál Salieriho tak trochu „s ním a pro něj“. V Městských divadlech pražských působil Boris Rösner do roku 1987, kdy učinil další vysněný krok.
Tím krokem bylo členství v činohře Národního divadla v Praze. V roce 1987 se Rösner stal součástí zlaté kapličky a setrval zde až do konce svého života. „Podle režiséra Viktora Polesného byl Rösner klasickým hercem pro Národní divadlo,“ psalo se později – právě na velkém jevišti Národního se cítil jako doma. Sám o sobě říkal, že je „herec velkých gest“, který potřebuje patos a prostor, jaký historická budova nabízí.
Rösner zde ztvárnil dlouhou řadu výrazných dramatických postav domácího i světového repertoáru. Za všechny jmenujme alespoň jeho strhující v Macbethovi (inscenaci této Shakespearovy tragédie v roce 1998 dokonce v areálu Pražského hradu sám režíroval) či legendární ztvárnění Harpagona v Molièrově Lakomci.
Právě jako chorobný lakomec Harpagon byl na vrcholu svých sil – v roce 2004 za tuto roli získal cenu Alfréda Radoka, cenu Divadelních novin i prestižní Thálii. Kritika i diváci nadšeně tleskali jeho hereckému koncertu, v němž dokázal být směšný, děsivý i tragický zároveň. Rösner do role vložil všechnu svou hereckou vyzrálost, energii i bezbřehou invenci – nebylo divu, že na konci představení aplaus nebral konce.
Nejen na divadle však byl Boris Rösner vidět. Od 80. let se začal objevovat ve filmu a televizi, zpočátku v pohádkách či vedlejších úlohách, později i ve výrazných charakterních rolích. Diváci si jej mohou pamatovat například z oblíbené komedie Vrchní, prchni! (1980), z retro-snímku Černí baroni (1992) či z pohádky Sedmero krkavců (1993), kde všude zanechal nezapomenutelný dojem.
Celkem vytvořil přes stovku postav ve filmu a televizních inscenacích a zahrál si ve více než dvaceti seriálech. Jeho charismatický zjev a hlas se však neuplatnily jen před kamerou – Boris Rösner doslova kraloval také v dabingu a rozhlase. Málokterý herec měl tak podmanivý hlas; byl hluboký, lehce zastřený až „chraplavý“ a mimořádně výrazný.
I díky tomu patřil Rösner k vyhledávaným dabérům – svůj nezaměnitelný hlas propůjčil například Jacku Nicholsonovi či dalším světovým hercům. Za mistrovství v dabingu získal v roce 1997 cenu Františka Filipovského za nejlepší mužský výkon (za namluvení postavy ve filmu Na východ od ráje).
Spolupracoval též s rozhlasem, kde účinkoval v rozhlasových hrách a seriálech – například v legendární adaptaci Orwellova 1984 ztvárnil v roce 1991 postavu manipulativního O’Briena. Jeho hlas dokázal nést emoce i autoritu, ať už šlo o shakespearovský monolog na jevišti Národního divadla, nebo verše recitované do mikrofonu.
Kreativní pedagog
Na vrcholu své herecké dráhy se Boris Rösner stále učil novým věcem a zároveň je předával dál. Svůj talent a umělecké vidění světa štědře sdílel se studenty – od roku 1986 působil jako pedagog na DAMU. Plných 16 let učil budoucí herce hereckou abecedu a patřil k vyhledávaným mentorům mladé generace. Byl znám jako náročný a přísný učitel, ale zároveň velmi inspirativní a obětavý – jak vzpomínají jeho žáci, rozdal by se pro ně.
„Byl vzorem a poradcem. A když bylo třeba, tak vás i odvezl domů – tuhle zkušenost s ním měla spousta herců, kteří u něj studovali. Nechtěl, aby se v noci potloukali po ulicích, nebo nedej bože, aby ještě natrefili na nějaký nonstop. Odvezl je domů, ať si jdou bucnout. V tom byl vynikající. Frajer,“ nešetří chválou herec Martin Hofmann, jeden z Rösnerových absolventů.
Rösner si ke svým studentům dokázal najít osobní, lidský přístup – a zároveň je vedl k disciplinovanosti a maximálnímu nasazení. Herectví chápal jako poslání, v němž je třeba hořet naplno. Studentům prý často kladl na srdce, že herec je vnímán jako mluvčí národa a musí jít příkladem i svým vystupováním ve společnosti.
Sám Rösner byl pověstný svým elegantním, kultivovaným projevem a noblesním vystupováním, které v sobě spojovalo přirozenou autoritu i starosvětskou galantnost. Jiný režisér, u něhož Rösner kdysi začínal, o něm prohlásil, že „byl zosobněná kreativita“ – tvůrčí duch v každém okamžiku.
Ke kolegům a svým blízkým se Boris Rösner choval s rytířskou přímočarostí a ochranitelským instinktem. Nikdy se nebál ozvat proti bezpráví nebo zastat slabšího – což platilo jak v osobním životě, tak třeba při profesních tahanicích. Když se mu něco nelíbilo, dokázal bouchnout do stolu. Zároveň byl však mezi přáteli známý jako člověk velkého srdce a smyslu pro humor.
Mladší kolegové jej respektovali a současně s ním rádi vtipkovali; rád se smál a bavil společnost historkami. Ač navenek působil někdy drsně (jeho slovník byl prý „neskutečně obhroublý“, jak vzpomínali někteří s úsměvem), ve skutečnosti měl citlivou duši.
Ženy ho milovaly – s jeho charismatem a vnitřní vášní si vysloužil pověst „šlechtice a milovníka žen“. Přesto zůstával poctivý sám k sobě i druhým. Pokud v něčem nehodlal ustoupit, byly to jeho zásady a víra v pravdivost hereckého umění. Právě pro tuhle nekompromisní vnitřní integritu a vášeň ho mnozí kolegové obdivovali ještě víc než pro jeho herecké schopnosti.
Poslední dějství
Ještě rok před smrtí si Boris Rösner užíval nebývalých úspěchů. Role Harpagona v Národním divadle mu přinesla vavříny a potvrdila, že patří do absolutní špičky. Tehdy by nikdo netušil, že už jde o jeho poslední velkou roli.
Koncem roku 2005 začal Rösnera trápit kašel a zhoršená kondice, které však nepřikládal velkou váhu. Jenže jednoho dne na jaře 2006, těsně před začátkem představení Lakomce, náhle zkolaboval v zákulisí. Převezen do nemocnice, dozvěděl se zdrcující verdikt: agresivní rakovina plic.
Ačkoli byl celoživotním silným kuřákem, bral Rösner diagnózu s nadhledem sobě vlastním. „Akorát mě štve, že umřu mladý jako moje matka,“ utrousil hořce – jeho maminka totiž zemřela v 53 letech a otec dokonce v necelých padesáti. V hloubi duše ho však trápilo ještě něco jiného: lítost, že si už nikdy nezahraje vysněného Krále Leara. Tato Shakespearova tragická role měla být jedním z jeho příštích velkých úkolů, do kterého chtěl vložit všechen svůj um – osud mu ji bohužel odepřel.
Začal boj s nemocí, který herec sváděl statečně, ale přes veškerou snahu lékařů i svou houževnatost jej nemohl vyhrát. Podstoupil chemoterapie, ovšem rakovina se rychle šířila. Napadla mu dokonce krční obratle, takže ke konci už Rösner nemohl ani chodit. Přesto si zachovával odvahu a humor.
Ještě den před smrtí prý na lůžku bavil sestřičky v kladenské nemocnici, když jim s jiskrou v oku hrál scénky z filmu Vizita. Myslel také na své nejbližší: modlil se, aby rodinné prokletí už skončilo a nepřešlo na jeho milovanou dceru Gabrielu. Jde o jeho víru v údajnou rodovou kletbu, která údajně stíhá rod Rösnerů a nedovolí jeho členům žít déle než 55 let.
Dne 31. května 2006 Boris Rösner navždy odešel. Českému divadlu se v tu chvíli ztratil jeden z největších bardů polistopadové éry. Za své umění byl posmrtně oceněn i nejvyšší poctou od státu – prezident republiky mu udělil Medaile Za zásluhy in memoriam. Na pohřbu v historické budově Národního divadla se s ním loučili kolegové i vděční diváci při oficiálním pietním obřadu.
Zdroje:
https://dvojka.rozhlas.cz/boris-rosner-herecky-aristokrat-s-oblicejem-zaporaka-8470980
https://valassky.denik.cz/spolecnost/boris-rosner-hana-igonda-sevcikova.html
https://nasregion.cz/charisma-mel-na-rozdavani-ani-to-ale-davnou-kletbu-nepremohlo-201800/
https://www.krajskelisty.cz/praha/24263-uveritelny-landak-i-bez-toho-rvani-a-ludan-mel-byt-puvodne-knoura-ale-co-herec-a-zeny-tak-to-uz-je-divocejsi-vip-skandaly-a-aferky.htm
https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-laska-a-vztahy/590361/boris-rosner-charizmaticky-slechtic-a-milovnik-zen-zabila-ho-rodinna-kletba.html
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10805121298-gejzir/220562235000030/cast/811591/
https://www.readzone.cz/boris-rosner-za-jeho-vzhledem-stala-nehoda-nehoda-ktera-se-mu-stala-ve-trech-letech/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Boris_R%C3%B6sner
