Článek
Berlín 2013 – Christiane Felscherinow přichází na setkání v malém nakladatelství Levante s kyticí květin. Opatrně sundává z pugétu balicí papír a upravuje jiřiny, astry a slunečnice, jako by dorazila jen na přátelskou kávu. Pečlivě nalíčené zelené oči a vyleštěné boty ladí s úhledně vyžehlenou kostkovanou halenkou. Jediným rušivým detailem jsou její ruce – protkává je síť drobných jizev po nesčetných vpichech jehel.
Kolem ní čeká několik desítek lidí, kteří s ní chtějí mluvit. Christiane tu má představit pokračování svého životního příběhu – autobiografickou knihu Můj druhý život. „Sotva by tehdy někdo věřil, že tady dneska ještě budu,“ pronáší zamyšleně, bez náznaku triumfu v hlase.
Pro novináře i veřejnost, kteří ji přes třicet let vnímali hlavně jako „slavnou narkomanku ze stanice Zoo“, zůstává hlavní otázkou stále totéž: je už konečně čistá, nebo ne? Christiane tu dotíravou otázku slyšela nesčetněkrát a netají se tím, jak ji unavuje. „Co mě na tom všem nejvíc štve, je právě tohle: je už Christiane F. konečně čistá, nebo ne? Jako by se nikdo nezajímal o nic jiného. Jenže já čistá nejsem a nedokážu být – všichni ostatní to ode mě odjakživa čekají,“ říká a lehce zavrtí hlavou.
Berlín 1978
V dubnu 1978 stanula patnáctiletá Christiane jako svědkyně u soudu v Západním Berlíně. V procesu s mužem, který zneužíval nezletilé dívky a platil jim za sex heroinem, byla jednou z klíčových svědkyň. V soudní síni tehdy seděli i dva novináři ze západoněmeckého magazínu Stern – Kai Hermann a Horst Rieck – kteří hledali námět pro reportáž o tabuizovaném problému rostoucí drogové epidemie mezi mládeží. Když vyslechli Christianinu výpověď, pochopili, že našli příběh, který je potřeba zveřejnit.
Po skončení líčení Herman s Rieckem dívku oslovili s prosbou o rozhovor. Původně měl trvat jen dvě hodiny – nakonec se však setkávali opakovaně během následujících dvou měsíců a na magnetofonové pásky zachytili detailní svědectví o Christianině dosavadním životě.
Do Berlína se Felscherinowovi přestěhovali už v roce 1968, kdy bylo Christiane šest let. Rodina zamířila ze severoněmeckého Hamburku do panelového sídliště Gropiusstadt, proslulého sociálními problémy. Otec byl agresivní alkoholik, matka se více než dětem věnovala svému příteli. Christiane si od raného dětství připadala opuštěná a ztracená.
Ve dvanácti letech poprvé vyzkoušela hašiš ve společnosti starších kamarádů. O rok později už brala LSD a návykové prášky a brzy zkusila i heroin. Ve čtrnácti letech se stala na heroinu závislou a aby měla na dávky, začala potají prodávat své tělo v okolí nádraží Bahnhof Zoo. V partě vrstevníků kolem „stanice Zoo“ tehdy nebyla zdaleka jediná, kdo tak brzy sklouzl na scestí.
Novináři Hermann a Rieck postupně uveřejnili v časopise Stern sérii článků z Christianina vyprávění. V roce 1979 vydalo nakladatelství Stern přepis jejích rozhovorů i knižně – pod názvem Wir Kinder vom Bahnhof Zoo. (Do češtiny byla tato kniha přeložena o několik let později jako My děti ze stanice ZOO.) Otřesná výpověď teprve dětské narkomanky šokovala německou veřejnost.
Kniha se okamžitě stala bestsellerem – na první příčce seznamu nejprodávanějších titulů týdeníku Der Spiegel se udržela v kuse neuvěřitelných 95 týdnů. Jméno Christiane F. rázem vešlo ve známost po celém Německu jako symbol temné odvrácené tváře „zlaté“ mládeže té doby. Christiane se stala nedobrovolnou celebritou.
Její zpověď však vyvolala i nečekané vedlejší efekty: objevily se dospívající dívky, které napodobovaly její styl oblékání a postávaly u stanice Zoo v domnění, že prožívají cosi výjimečného. Tamní drogové podsvětí se paradoxně stalo turistickou atrakcí. Odborníci na prevenci varovali, že navzdory odstrašujícímu vyznění může Christianin příběh posloužit i jako temná „inspirace“ pro další citlivé teenagery.
V roce 1981 se Christianina zkušenost dostala i na filmové plátno. Celovečerní snímek Christiane F. – Wir Kinder vom Bahnhof Zoo režíroval Uli Edel a postavu mladé Christiane v něm ztvárnila čtrnáctiletá herečka Natja Brunckhorst. Autenticitě filmu pomohlo natáčení přímo v reálných berlínských lokacích i účast rockové hvězdy Davida Bowieho, jehož písně provázejí celý soundtrack. V západním Německu vidělo film přes pět milionů diváků.
Producenti Christiane dokonce umožnili setkat se s jejím idolem Bowiem osobně. Na jednu z prvních projekcí pro ni slavný hudebník přijel i se svou limuzínou. Christiane později přiznala, že tak výjimečný okamžik musela „ustát“ pod silnou dávkou kokainu – a že ji Bowie ve skutečnosti trochu zklamal. Připadal jí hubený, zarostlý a unavený, spíš jako její otec než jako nedostižná rocková modla známá z obalů desek.
Los Angeles 1981
Netrvalo dlouho a mladičká Christiane vyrazila za oceán propagovat film. Producent Bernd Eichinger ji požádal, aby coby „živá předloha“ přiletěla do USA místo nezletilé herečky Natji Brunckhorst, již otec na filmové turné nepustil. Mladá Christiane neváhala.
Ve společnosti západního pobřeží nejprve zažívala euforii. Seznámila se s populárním dýdžejem Rodney Bingenheimerem, navštěvovala kluby, koncerty a večírky. Líbila se jí uvolněná atmosféra kalifornského Pasadeny – dokonce zvažovala, že by v Americe zůstala déle. Jenže „americký sen“ skončil dřív, než začal: Christiane byla v Los Angeles zatčena s několika gramy heroinu a opia a americké úřady ji promptně vykázaly ze země. Dveře do USA jí zůstaly nadobro uzavřené.
Tato trpká zkušenost jako by symbolicky předznamenala další osud Christiane F. Později přiznala, že s odstupem času svého veřejného „coming outu“ lituje. Byla příliš mladá a nikdo nemyslel na to, jaké následky pro ni sláva může mít. V očích publika nakonec zůstala jen „proslulou narkomankou“ a nic víc.
Již v té době jí docházela ironie celého příběhu: kdyby nedostávala z knihy a filmu honoráře, musela by s heroinem přestat mnohem dřív, protože by neměla z čeho platit další dávky.
Curych 1984
V osmdesátých letech se Christiane pohybovala mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Peníze z honorářů (v součtu tehdy přes 400 tisíc západoněmeckých marek) jí umožňovaly užívat si bohémský život. Nějaký čas žila s hudebníkem Alexandrem Hackem z industriální kapely Einstürzende Neubauten; spolu dokonce vydali experimentální album pod názvem Sentimentale Jugend.
S Hackem si zahrála i v experimentálním filmu Decoder (1983) po boku undergroundových ikon, jako byli spisovatel William S. Burroughs nebo hudebník Genesis P-Orridge. Krátce u ní pobýval rocker Nick Cave, který ve stejné době rovněž zápasil se závislostí na heroinu. Christiane navštěvovala koncerty a sedávala u večeře vedle slavných osobností – například švýcarského dramatika Friedricha Dürrenmatta – a dokonce se podívala do Říma za legendárním režisérem Federicem Fellinim.
Paralelně s pozlátkem se ale stále propadala zpět k drogám. Od roku 1982 často pobývala v Curychu v rodině nakladatelů, kteří ji přijali takřka jako vlastní dceru a snažili se jí pomoci. Paní domu jí každé ráno pokládala na polštář výtisk právě vydané knihy. Christiane ovšem nezůstávala jen v kultivovaném prostředí jejich vily – velmi záhy poznala i zdejší nechvalně proslulý „Needle Park“.
Platzspitz neboli „Needle Park“ v Curychu představoval v té době největší otevřenou drogovou scénu v Evropě. Zpočátku fungoval s tichým souhlasem úřadů jako vyhrazené místo, kde se uživatelé i dealeři mohli volně scházet. Christiane později popsala, že to tam tehdy bylo „jako Disneyland pro feťáky“.
Na jednom místě se scházely až tři tisíce narkomanů a u provizorních stánků bylo možné pořídit v podstatě jakoukoli drogu. Člověk tam mohl zůstat celé týdny. Jenže postupně park zaplavily odpadky, mezi gangy překupníků propukalo násilí a spolu se špinavými jehlami se nekontrolovatelně šířily viry HIV i žloutenky typu C. Na počátku 90. let úřady nechaly park vyklidit – to už tam Christiane kempovala jen sporadicky. Právě v té době se sama infikovala virem hepatitidy C, který jí v dalších letech vážně poškodil játra.
O možnosti skoncovat s drogami sice uvažovala, ale nikdy to dlouho nevydrželo. Podstoupila několik léčebných pobytů, nesčetněkrát se pokusila abstinovat a opět recidivovala. Za jeden drogový delikt byla dokonce odsouzena a strávila deset měsíců ve vězení. Pokoušela se i o „normální“ život – nastoupila do kurzu účetnictví, ale záhy z něj odešla.
Několik let se potulovala po Řecku často bez stálého domova. Střídala levné penziony, ostrovní pláže i byty náhodných známostí, kde mohla na pár týdnů složit hlavu. Heroin byl v Aténách levnější než v Berlíně a Christiane si zvykla žít z měsíce na měsíc, z dávky na dávku.
Honoráře ze stále dotiskované knihy jí občas přicházely na účet a stejně rychle mizely. Po sluncem prosvícených dnech u moře přicházely chladné noci v aténských ulicích; Christiane se naučila spát s rukou pod hlavou a s pasem schovaným v podprsence.
Berlín 1996
Když se vrátila do Německa, blížila se třicítka a rozhodla se, že se pokusí o normální život. V roce 1996 porodila syna, kterému dala jméno Jan-Niklas Phillip. Otcem byl německý hudebník, s nímž neměla žádný stálý vztah. Christiane v té době přísahala, že kvůli dítěti přestane brát. Nastoupila na metadonovou substituci a pokoušela se vést usedlejší život v jednom z berlínských bytů. Lékaři jí potvrdili, že virem HIV se navzdory letům na jehle nakazit nestihla, hepatitida typu C však už tiše narušovala její játra.
Prvních pár let dokázala mateřství zvládat. Phillip chodil do mateřské školy, Christiane vařila, žehlila a snažila se vypadat jako jakákoli jiná matka v Kreuzbergu. Přesto nevedli běžný život. Dohled sociálních úřadů se nad rodinou stahoval pomalu, ale neúprosně. Phillipa nakonec úředníci umístili do péče pěstounů a později k otci. Christiane bojovala u soudu o styk se synem, ale prohrávala jednu instanci za druhou. Ze všech ztrát, které ve svém životě utrpěla, popisovala tuhle jako nejbolavější.
Po definitivní ztrátě syna se zhroutila. Žila v malém zařízeném pokoji v okrajové čtvrti Berlína, brala metadon a k tomu si tu a tam přikupovala heroin nebo crack. Jednou ji v supermarketu poznali studenti gymnázia – znali ji z čítankové ukázky o drogách. Christiane se otočila a beze slova odešla pryč z prodejny.
Hepatitidu C, kterou si přivezla z curyšského Platzspitzu, se dlouho nedařilo léčit. Tehdejší interferonová terapie byla pro pacienty s pokračující závislostí riskantní a Christiane ji několikrát přerušila. Vážně nemocná chodila po berlínských klinikách, podstupovala punkce a opakované hospitalizace.
Vrátit se na veřejnost ji nakonec donutila kombinace dluhů, samoty a touhy uvést věci na pravou míru. S novinářkou Sonjou Vukovic strávila měsíce nad nahrávkami, v nichž se pokusila popsat všechno, co se s ní dělo po slávě „stanice ZOO“. Kniha vyšla pod názvem Christiane F. – Mein zweites Leben (česky vydaná o rok později jako Můj druhý život) a okamžitě se stala mediální událostí. Christiane v ní bez příkras vyprávěla o ztrátě syna, o hepatitidě, o pobytech v psychiatrických léčebnách i o tom, že je stále závislá – jen místo heroinu ze Zoo má teď ráno na stole flašku s metadonem.
Při křtu knihy, popsaném v úvodu jejího druhého života, se objevila vyrovnaná, upravená, s květinami v ruce. Její zdravotní stav se však poté zhoršoval skokově. Christiane prošla několika dlouhými hospitalizacemi, opakovanými záněty jater i komplikacemi spojenými s metadonem.
Když se objevila nová generace léků na hepatitidu C – přímo působící antivirotika, která dokázala virus z těla vymýtit u většiny pacientů – Christiane patřila k těm, kteří terapii podstoupili. Virus z její krve zmizel, ale jaterní tkáň zůstala poznamenaná desetiletími drogového života. „Já nejsem prevence,“ říká. „Jsem jen člověk, který přežil něco, co přežít neměl.“
Zdroje:
https://de.wikipedia.org/wiki/Christiane_Felscherinow
https://de.wikipedia.org/wiki/Wir_Kinder_vom_Bahnhof_Zoo
https://de.wikipedia.org/wiki/Christiane_F._%E2%80%93_Mein_zweites_Leben
https://levante-verlag.de/de/node/11
https://www.nzz.ch/panorama/christiane-f-ich-bereue-wir-kinder-vom-bahnhof-zoo-1.18194382
https://www.nzz.ch/zuerich/aktuell/25-jahre-platzspitz-schliessung-das-zweitletzte-zuercher-drogendrama-ld.143621
https://www.vice.com/en/article/christiane-felscherinow-interview/
https://www.4columns.org/anderson-melissa/christiane-f
https://www.watson.de/unterhaltung/filme-und-serien/566748880-wir-kinder-vom-bahnhof-zoo-was-aus-christiane-f-wurde
https://peel.fandom.com/wiki/Christiane_F.
