Hlavní obsah
Lidé a společnost

Více nocí propařil, než prospal. Lubomír Kostelka byl nerozlučný parťák Vladimíra Menšíka

Foto: vlastí skica v gemini.com

Vyučený elektrikář Lubomír Kostelka se vypracoval v jednoho z nejobsazovanějších českých herců. Normalizačním propagandistickým seriálům se celých 22 let chytře vyhýbal prací na Slovensku a na sklonku života si získal děti jako děda Lubin.

Článek

Narodil se 31. března 1927 v Přerově do rodiny strojvůdce. Jeho maminka byla v domácnosti a ve volném čase hrála ochotnické divadlo. Mladý Lubomír nejprve začal studovat obchodní akademii, ze školy byl však vyloučen.

Za války se proto vyučil elektrikářem a po jejím skončení zamířil do Brna na elektrotechnickou průmyslovku. Celé dny tak skutečně trávil mnohem blíž drátům, transformátorům a technickým výkresům než divadelním kulisám.

Právě tam se ale odehrálo setkání, které rozhodlo o celém jeho budoucím životě. Na stejné adrese studoval strojní průmyslovku neobyčejně živelného mladíka z Ivančic jménem Vladimír Menšík.

Osudové bratrství s Vladimírem Menšíkem

Kostelka a Menšík se znali už z brněnských průmyslových škol, které sídlily ve stejné budově. Byla to láska a spojenectví na první pohled.

Okamžitě si padli do noty: oba byli Moraváci tělem i duší, oba milovali dobré víno, vyprávění historek a lidovou člověčinu. Právě Menšík měl zásadní podíl na tom, že mladého elektrikáře nakonec napadlo zkusit herectví.

Oba se dostali na dramatické studium v Brně a Kostelka nakonec v roce 1953 absolvoval JAMU. Vytvořili nerozlučnou dvojici, které se na škole i v brněnských hospodách jen těžko někdo vyrovnal.

Menšík byl neřízená střela a gejzír nápadů, zatímco Kostelka mu dělal dokonalého nahrávače, parťáka a tichého kormidelníka. Po škole se jejich profesní cesty na chvíli rozešly.

Kostelka nastoupil do Těšínského divadla, po roce přešel do Divadla bratří Mrštíků v Brně. Jenže Menšík mu znovu změnil život. Když se dostal do Prahy, doporučil svého kamaráda Janu Werichovi a Kostelka přešel do Divadla ABC. Byli jako bratři a jejich přátelství nakonec vydrželo více než čtyřicet let.

V šedesátých a sedmdesátých letech se z dvojice Menšík a Kostelka stala legenda hereckého nočního života.

Dokázali propařit celé noci, vypít neuvěřitelné množství vína a bavit celou hospodu improvizovanými scénkami. Kostelka na jejich společná léta později vzpomínal bez příkras. S Menšíkem milovali legraci, pivo, víno i slivovici a herec sám přiznával, že za život snad víc nocí neprospal, než prospal.

Kostelka byl sice menší postavy a neměl tvář klasického krasavce, ale disponoval mimořádným osobním kouzlem a jemným humorem. Jeho soukromý život byl přitom mnohem komplikovanější.

Byl dvakrát ženatý, ale ani jedno manželství nevydrželo. Sám Kostelka se netajil tím, že v ženách celý život podvědomě hledal předobraz své milované maminky.

Jeho maminka byla laskavá a obětavá žena, která pro něj představovala pocit bezpečí a domova. Najít takovou partnerku se mu podle vlastních slov nikdy úplně nepodařilo. Z druhého manželství měl jediného syna Martina. Na něj byl Kostelka nesmírně pyšný.

Z Martina Kostelky se stal uznávaný dětský kardiochirurg, který dlouhá léta působil v německém Lipsku a specializoval se na operace vrozených srdečních vad u nejmenších pacientů.

Lišácká finta se slovenskou televizí

S nástupem tuhé husákovské normalizace v sedmdesátých letech se česká kinematografie a televize ocitly pod přísným ideologickým dohledem.

Začaly vznikat rozsáhlé televizní seriály, které měly oslavovat bezpečnostní aparát, stranické funkcionáře nebo socialistické pracovní kolektivy.

Režiséři potřebovali oblíbené lidové herce, kteří by těmto postavám dodali lidskou tvář. Lubomír Kostelka byl pro ně ideálním kandidátem. Byl populární, diváci ho měli rádi a jeho účast v podobném projektu by byla cenná.

Jenže Kostelka se do nejkřiklavějších normalizačních agitek příliš nehrnul. Zároveň věděl, že otevřené a demonstrativní odmítání práce není nejlepší způsob, jak si v tehdejším systému zachovat možnost dál natáčet.

Vymyslel proto jednoduchou obrannou strategii. Využil svých kontaktů v Bratislavě. Celých dvaadvacet let jezdil pracovat pro tamní dětskou redakci a spolupracoval také se zlínským studiem a režisérem Radimem Cvrčkem na pořadech pro děti.

Když se v Praze rýsovala práce na projektu, kterému se chtěl vyhnout, domluvil si jednoduše natáčení jinde. Pak nemusel říkat ideologickému seriálu otevřeně ne. Měl práci.

Výsledek je v jeho filmografii dobře vidět. Kostelku nenajdeme v 30 případech majora Zemana, Ženě za pultem, Muži na radnici ani Okresu na severu.

Taktika však nebyla absolutní. Těsně před listopadem 1989 se objevil také v silně tendenčním seriálu Rodáci. Přesto se mu po většinu normalizace podařilo tomu nejviditelnějšímu typu televizní propagandy pozoruhodně úspěšně vyhýbat. A zároveň natočil desítky pohádek, dětských pořadů a televizních inscenací.

Od Gullivera po Fešáka Huberta

Zatímco někteří jeho kolegové toužili po velkých dramatických hrdinech a hamletovských monolozích, Kostelka našel své skutečné poslání především v epizodních a vedlejších postavách. Stal se jedním z nejobsazovanějších herců v historii českého filmu a televize.

Režiséři ho milovali pro jeho spolehlivost, improvizační lehkost a schopnost vdechnout i té nejmenší roličce život a lidskost.

Byla by ale chyba tvrdit, že celý život dostával pouze malé role. V roce 1969 mu Pavel Juráček svěřil jednu z jeho vůbec největších filmových příležitostí – hlavní postavu Lemuela Gullivera v dnes kultovním filmu Případ pro začínajícího kata.

Ve Fešáku Hubertovi pak po boku Karla Heřmánka ztvárnil soukromého detektiva Láďu Špirka. Zazářil také ve filmech jako Všichni dobří rodáci, Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Což takhle dát si špenát nebo Páni kluci.

Nejtěžší a nejbolestnější chvíle jeho života přišla na sklonku osmdesátých let. Jeho celoživotní přítel Vladimír Menšík dlouhá léta bojoval s těžkým astmatem a celkově podlomeným zdravím.

Kostelka o jeho zdravotních problémech dobře věděl. Přesto Menšík prakticky až do posledních dnů pracoval. V pátek 27. května 1988 absolvoval své poslední vystoupení před televizní kamerou v pořadu Abeceda.

O pouhé dva dny později, v neděli 29. května 1988, zemřel v brněnské nemocnici u svaté Anny. Bylo mu pouhých osmapadesát let. Pro Lubomíra Kostelku to znamenalo strašně moc.

Ztratil člověka, kterého znal více než čtyřicet let, s nímž začínal na průmyslovce, studoval herectví, prožil stovky večerů a který ho navíc dvakrát zásadně postrčil v kariéře – nejprve k herectví a později do Prahy.

Dva kamarádi, kteří společně prošli prakticky celým dospělým životem.

Druhá míza a milovaný děda Lubin

Ještě před pádem totality natočil Kostelka jeden z nejsilnějších českých televizních seriálů osmdesátých let. Karel Kachyňa v roce 1985 natočil šestidílný Vlak dětství a naděje, v němž Kostelka ztvárnil pekaře Týce. Seriál však na obrazovky nesměl.

Českoslovenští diváci ho poprvé viděli až na jaře 1989. Po listopadu se Kostelkova kariéra nezastavila.

V roce 1994 se objevil jako policista v seriálu Bylo nás pět. V rodinném seriálu Ranč U Zelené sedmy vytvořil nezapomenutelnou postavu svérázného Aloise Jeřábka, partnera a později manžela babičky v podání Jany Štěpánkové.

V roce 1999 byl za svůj výkon v dramatu Kuře melancholik nominován na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Největší lásku té nejmladší generace si však získal na přelomu tisíciletí. V dětském pořadu České televize Kouzelná školka se stal dědou Lubinem.

Dětem vyprávěl, hrál scénky a povídal si s oblíbeným skřítkem Františkem. Malí diváci ho zbožňovali a posílali mu stohy dopisů. Děda Lubin se pro celou jednu generaci stal téměř skutečným televizním dědečkem.

Lubomír Kostelka patřil k naprostým unikátům svou vitalitou, humorem a chutí do života. Až do vysokého věku pobýval ve svém milovaném Kamberku u Mladé Vožice, kde žil skutečně chalupářským životem.

Neměl potřebu obklopovat se moderními technologiemi, rád pracoval kolem domu a dopřál si skleničku vína. Na podzim roku 2018 se však jeho zdravotní stav prudce zhoršil.

Po těžkém srdečním selhání byl převezen na koronární jednotku Fakultní nemocnice Motol. Jeho stav navíc zkomplikoval oboustranný zápal plic.

Ve středu 28. listopadu 2018 Lubomír Kostelka v motolské nemocnici zemřel. Bylo mu jednadevadesát let.

Jeho syn Martin jako zkušený kardiochirurg přesně věděl, co se s otcem děje, a později přiznal, že jakákoli další agresivní léčba by už pouze prodlužovala jeho odcházení.

Zdroje:

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/580313/zesnuly-lubomir-kostelka-91-jak-utikal-komunistum-ze-serialu-a-o-konci-v-kouzelne-skolce.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/457105/lubomir-kostelka-slavi-90-nikdy-jsem-nenasel-tu-pravou-sveril-se-herec.html

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=20082

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/841/lubomir-kostelka

https://nfa.cz/cs/25889-pripad-pro-zacinajiciho-kata/o-filmu

https://dvojka.rozhlas.cz/ja-mel-tvrdej-zivot-ale-skvelej-posledni-rozhovor-s-lubomirem-kostelkou-na-7692580

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/381592-odchod-dalsi-legendy-zemrel-pohadkovy-dedecek-kostelka-91

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz