Článek
O několik měsíců později vstoupí do kin generační filmový manifest Samotáři. Z málo známé absolventky herectví se přes noc stane idol generace na přelomu milénia, tvář dívky Hanky, která na návrh hodit si korunou o vztah odpoví s mrazivým klidem. Celá země se směje hláškám o broucích a koláčcích, ale v očích téhle šestadvacetileté holky ze Znojma je něco hlubšího.
Byl to příběh dívky z jihomoravského pohraničí, která musela utéct z nalinkované dráhy maloměstské učitelky, přežít nástrahy velkoměsta, vzdát se bezpečí stálého divadelního platu a ustát brutální mediální hon, když se jí před očima celého národa rozpadlo manželství.
Znojmo osmdesátých let bylo městem na okraji republiky. Za humny stály ostnaté dráty, strážní věže a neprostupná železná opona oddělující jižní Moravu od Rakouska. Město žilo ve vlastním rytmu. Normalizační šeď, vinohrady a tísnivý pocit, že svět končí přesně tam, kde začíná zakázané pásmo.
V tomhle prostředí vyrůstala Jitka Schneiderová. Žádná bohémská rodina s kořeny v divadle. Žádné umělecké salóny. Maminka pracovala ve školství jako učitelka v mateřské škole, otec stál nohama pevně na zemi. V rodině vládla moravská pracovitost, přísnost a představa, že člověk má umět řemeslo nebo mít diplom, který ho spolehlivě uživí.
Mladá Jitka měla energii, která se do maloměstských mantinelů nevešla. Chodila na gymnastiku, závodně plavala v městském bazénu, zpívala, tančila. Měla v sobě směs divokosti a železné disciplíny. Jenže rebelie se v malém městě nenosila. Když přišel čas rozhodnout o budoucnosti, zvítězil její původní plán: půjde ve stopách mámy.
Nastoupila na Střední pedagogickou školu ve Znojmě. Čtyři roky cvičení na klavír, metodiky dětských her a příprav na život vychovatelky v mateřince. Všechno směřovalo k tomu, že Jitka zůstane na jihu Moravy, dostane třídu plnou předškoláků, vdá se, pořídí si byt a její svět bude mezi znojemskými hradbami a vinohradem.
Jenže v listopadu 1989 padly dráty. Svět za městem se ze dne na den otevřel dokořán. Jitka se chystala na maturitu a stála před volbou. Pokračovat na pedagogické fakultě, nebo udělat krok do neznáma. Uvnitř ní to vřelo. Zajímala ji dětská psychologie a speciální pedagogika. Chtěla pohyb, jeviště, emoce.
Přihlásila se na brněnskou JAMU na muzikálové herectví. Rodiče ji podpořili. Herectví bylo nejisté řemeslo bez pevných záruk. Ale Jitka byla neústupná. Sbalila kufr a odjela do Brna. Brněnská akademie byla v devadesátých letech vroucím kotlem. Zkoušelo se od rána do noci. Step, moderní tanec, hlasová výchova, činohra. Schneiderová dřela s fanatismem bývalé plavkyně. Fyzická kondice a přirozený alt z ní dělaly nepřehlédnutelný zjev. Ještě během studií hostovala v Městském divadle Brno, zpívala v muzikálu Vlasy (Hair), naskočila do Pěny dní.
Zdálo se, že její cesta je daná: stane se muzikálovou hvězdou. Jenže Jitce to nestačilo. Muzikálová šablona, kde se emoce často nahrazují decibely a choreografií, jí začala být těsná. Toužila po psychologickém divadle. Chtěla dramata, ticho, vnitřní konflikt. Rozhodla se pro krok, který její okolí nechápalo. V polovině devadesátých let odešla z rozjetého vlaku v Brně a přestoupila na pražskou DAMU na katedru činoherního divadla.
Praha devadesátých let byla dravá a nemilosrdná. Jitka přišla do města, kde nikoho nezajímaly její úspěchy na Moravě. Bydlela na kolejích, počítala každou korunu a prala se o své místo mezi nejsilnější hereckou generací dekády. V roce 1996 si jí všiml Jan Schmid, zakladatel a režisér legendárního Studia Ypsilon.
Ypsilonka byla fenomén. Divadlo postavené na improvizaci, kolektivní souhře, hudebnosti a břitkém humoru. Pro mladou herečku to byla nejlepší škola i křest ohněm. Na jevišti stála vedle Jiřího Lábuse, Martina Dejdara, Jany Synkové. Tady neexistovalo schovat se za naučený text. Pokud herec nezachytil rytmus partnera, jeviště ho bez milosti zmačkalo a vyplivlo.
Schneiderová obstála. Schmid v ní rozpoznal vzácnou kombinaci: křehký půvab spojený se sebeironickým nadhledem. Získala stálé angažmá. Hrála v inscenacích Mozart v Praze, Horké to někdo rád nebo Praha stověžatá.
Pro většinu herců by stálé angažmá v takovém divadle znamenalo splněný sen a jistotu na dekády dopředu. Měsíční plat, stálé role, zázemí šatny. Jenže v Jitce se znovu probudil neklid. Cítila, že soubor se může snadno stát zlatou klecí. Nechtěla ustrnout v jednom typu rolí. Chtěla film. A film na sebe nenechal dlouho čekat.
Když režisér David Ondříček a scenárista Petr Zelenka chystali film Samotáři, hledali do role Hanky dívku, která nebude působit jako typická filmová naivka. Hanka měla být racionální kotvou ve světě zmatených třicátníků. Holka, která se dokáže dívat na mužskou nezralost s trpkým nadhledem, ale přitom v sobě nese touhu po normálním vztahu.
Schneiderová přišla na konkurz bez velkých očekávání. Ondříček byl její civilností fascinován. Žádné divadelní přehrávání, žádný patos. Když kamera zabrala její tvář v detailu, bylo rozhodnuto. Film měl premiéru v dubnu 2000. Následovalo šílenství.
Samotáři se stali biblí generace X. Hlášky zlidověly během několika týdnů. Jitka Schneiderová se probudila do reality, na kterou nebyla připravená. Z divadelní herečky byla rázem celonárodní hvězda. Její obličej plnil titulní strany, lidé ji poznávali na ulici, režiséři posílali scénáře.
Jenže Schneiderová měla k filmu, který ji proslavil, dlouho komplikovaný vztah. V rozhovoru pro Radio Wave později přiznala, že si Samotáře pustila až po deseti letech. Od určité skupiny lidí tehdy získala pocit, že v roli Hanky nepodala nejlepší výkon, a uvěřila tomu.
Byl to vrchol, který mohl člověku snadno stoupnout do hlavy. Jenže Jitka udělala opak toho, co se čekalo. Místo aby brala každou roli a těžila z náhlé slávy, stáhla se zpátky k divadlu.
V roce 2003 udělala další radikální řez: po sedmi letech dala v Ypsilonce výpověď a odešla na volnou nohu. Vzdala se jistoty platu, opustila soubor a vydala se do nejistých vod nezávislé scény. Chtěla svobodu. Chtěla si vybírat, co a s kým bude hrát. Hostovala v Divadle v Dlouhé, hrála v Kolowratu, už v roce 2002 přijala nabídku na Letní shakespearovské slavnosti na Pražském hradě.
Právě tam, mezi zdmi hradního Nejvyššího purkrabství, při zkouškách Krále Leara, potkala muže, který měl její život převrátit naruby. Jmenoval se David Švehlík.
Mimořádně talentovaný herec z vážené umělecké rodiny, syn Aloise Švehlíka. Člověk s hlubokým vnitřním světem, který původně studoval teologii v Římě a pomýšlel na kněžskou dráhu, než se rozhodl pro divadlo. Měl v sobě aristokratickou zdrženlivost, intelektuální hloubku a pověst charismatického introverta.
Když se Jitka a David potkali na zkouškách Leara, přeskočila jiskra, kterou nešlo uhasit. Pro umělecký svět tvořili dokonalý pár. Ona – zářivá, otevřená, plná moravské energie. On – tajemný, hloubavý, uzavřený do sebe. Protiklady, které se přitahovaly s neobyčejnou silou. Vzali se v roce 2004 v tichosti, bez přítomnosti fotografů. O dva roky později, v roce 2006, se jim narodila dcera Sofie Anna.
Zdálo se, že Jitka dosáhla všeho, po čem může žena toužit. Kultovní filmová role, respekt v divadelní komunitě, zázemí rodiny, milovaný muž a vytoužené dítě. Jenže manželství dvou silných, senzitivních a profesně vytížených osobností začalo skřípat.
Rozpad nepřišel ze dne na den v bouři hádek. Byla to pomalá eroze citu, kterou zprvu znali jen oni dva za zavřenými dveřmi bytu. Jenže v zemi, kde bulvární média nabírala na bezohledné agresivitě, neexistovalo právo na tichý rozchod.
V roce 2009 to prasklo. Bulvární deníky ucítily krev. Titulní strany zaplnily fotografie z teleobjektivů, spekulace o nevěrách a titulky o zradě. Z jejich soukromého dramatu se stala veřejná reality show. Fotografové číhali před domem, sledovali Jitku s malou dcerou na každém kroku, čekali na zaváhání, na slzy, na hysterickou reakci.
Zatnula zuby a mlčela. Odmítla házet špínu, odmítla ze sebe dělat oběť, odmítla předhodit otce své dcery mediální smečce. Zachovala si dekorum. V rozhovorech se omezila na strohé konstatování, že se rozešli jako dospělí lidé, kteří se mají stále rádi a jejichž prioritou je ochránit dceru Sofii. V roce 2012 bylo manželství oficiálně rozvedeno.
Jitka Schneiderová stála na prahu čtyřicítky a ocitla se v bodě nula. Sama s dcerou, bez stálého angažmá, s pocitem, že to nejlepší má možná za sebou. Zlom přišel v roce 2015. Nenápadně, v podobě telefonátu z České televize.
Nabídka do sedmé řady taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí. Pro mnoho herců je účast v podobných formátech zábavou nebo způsobem, jak si vylepšit rozpočet. Pro Jitku Schneiderovou to byla existenciální výzva. Bylo jí dvaačtyřicet let. Věděla, že se postaví na parket před zraky dvou milionů diváků v přímém přenosu.
Jejím tanečním partnerem se stal Marek Dědík – nekompromisní dříč a vicemistr republiky v latinskoamerických tancích. Když v srpnu 2015 poprvé vstoupili do zkušebního sálu na Kavčích horách, vrátila se Jitka do časů dětství ve znojemském bazénu. Nastoupil dril. Šest hodin denně, sedm dní v týdnu. Modřiny na těle, zablokovaná záda, puchýře stržené do krve. Tělo bolelo, ale uvnitř ní se probudilo něco, co léta dřímalo: čistá vášeň z pohybu.
Sobotu co sobotu posílali diváci statisíce hlasů. Spolu s Markem Dědíkem se stali favority soutěže. Skončili nakonec druzí za Marií Doležalovou, ale Schneiderová vyhrála respekt celého národa.
Během tréninků na StarDance, kdy potila krev na parketu, začala Jitka přemýšlet o tom, co s nově nabytým vlivem udělá. Věděla, jak pomíjivá je televizní popularita. Dnes vás lidé plácají po ramenou, zítra si nevzpomenou na vaše jméno. Chtěla tu vlnu energie přetavit v něco, co má trvalý smysl.
Už dříve se setkala s problematikou ohrožených dětí, ale teprve v této životní fázi do sebe všechno zapadlo. Už od roku 2012 spolupracovala s obecně prospěšnou společností Hledáme rodiče, která se věnuje podpoře pěstounské péče v České republice.
Objížděla pěstounské rodiny po celé republice. Seděla v kuchyních obyčejných lidí, kteří si vzali k sobě traumatizované děti z ústavů, poslouchala jejich příběhy, držela ty děti za ruce. Pochopila, jak těžká, vyčerpávající a přitom klíčová je práce náhradních rodičů. Využila svou popularitu bez váhání. Chodila do televizních debat, jednala s politiky na ministerstvech, organizovala charitativní taneční akce Díky tanci, psala, apelovala. Otevřeně mluvila o tom, že žádný ústav na světě nemůže nahradit dítěti rodinnou náruč a pocit bezpečí.
Její dcera Sofie Anna vyrostla v talentovanou mladou ženu, která se dnes sama úspěšně prosazuje v hereckém světě. Po boku Jitky Schneiderové se objevil nový partner, podnikatel Lukáš Pitter. Jitka našla klid, který jí v divokých letech tolik chyběl.
Zdroje:
https://www.studiodva.cz/umelci/schneiderova-jitka/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/16356/samotari
https://tv.nova.cz/osobnosti/10611-jitka-schneiderova
https://zena.aktualne.cz/celebrity/vzdycky-jsem-byla-trochu-rebel-rika-herecka-jitka-schneidero/r~69e7c726c89011ed8d680cc47ab5f122/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/david-svehlik-mel-svatbu.A150915_152309_lidicky_nh
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zaslouzene-na-kafe-a-cigarko-stardance-vyhrala-marie-dolezalova-121841
https://www.hledamerodice.cz/banneryhp/jitka-schneiderova/
https://www.elle.cz/ebl/rozhovor-jitka-schneiderova-o-festivalu-pestounske-peci-i-kosmetice
https://zeny.iprima.cz/kolonada-plna-hvezd-479650
