Jaroslava Schallerová poznala svou životní lásku ve filmu Valerie a týden divů už ve 13 letech

Slavonice, léto 1969. Na malém náměstí šlehají plameny kolem dřevěné hranice. Uprostřed ohně stojí třináctiletá dívka, bosá a v prostých šatech, pevně přivázaná k kůlu. Je to scéna z historické doby – venkované právě upalují čarodějnici. Jenže dým a oheň jsou skutečné, i když vše kolem je filmový štáb. Mladinká herečka Jaroslava Schallerová na své první velké natáčení nikdy nezapomněla. V poslední chvíli ji technici osvobodí z provazů.

Bylo to natáčení snímku Valerie a týden divů, dnes legendárního díla československé nové vlny. Režisér Jaromil Jireš obsadil neznámou dívenku do titulní role dospívající Valerie – postavy prožívající na pomezí snu a skutečnosti podivné až hororové příhody plné náznaků erotiky. Kamera sleduje nevinnou tvář děvčete, kolem níž se odvíjí kaleidoskop fantastických obrazů.

Sama Jaroslava zvládla náročné scény fyzicky i výrazově, ale divák její skutečný hlas ve filmu neslyší – režisér nechal Valerii předabovat zkušenější herečkou. Tehdy neškolený projev mladé Schallerové Jaromilu Jirešovi nestačil, a tak ve výsledném filmu promlouvá Valerie hlasem Slávky Hozové.

Pro třináctiletou Jaroslavu to nic nemění na tom, že se ocitla uprostřed natáčení, které navždy změnilo její život. Na place ve Slavonicích tehdy navíc potkala člověka, který později ovlivnil její osud nejen profesně, ale i osobně.

Mezi komparzisty a techniky kolem hořící hranice totiž pobíhal i dvaadvacetiletý Petr Porada. Byl to bývalý sportovní gymnasta a pracoval jako artista v zábavní skupině Revmatici, se štábem spolupracoval na náročných akrobatických scénách. Mladá představitelka Valerie a o devět let starší akrobat se při natáčení seznámili.

Jejich věk i životní etapa byly však hodně odlišné. Přesto právě zde, uprostřed natáčení plného ohně a fantaskních obrazů, se tito dva lidé poprvé potkali. Netušili, že se jejich cesty za několik let protnou znovu mnohem blíže a na celý život.

Jak se vůbec třináctiletá školačka dostala k hlavní roli v odvážném autorském filmu? Začalo to zdánlivě nevinně: Jaroslava Schallerová původně na žádnou hereckou dráhu nepomýšlela. Přesto se na jaře 1968 ocitla na konkurzu k připravovanému filmu Valerie a týden divů. Přihlásilo se na něj patnáct set dívek z celého Československa.

Jaroslava mezi nimi vlastně ani neměla být – na casting doprovázela svou kamarádku, které chtěla dodat odvahu. Znuděně postávala v davu čekajících děvčat, když si jí všimli členové tvůrčího týmu.

Zaujala je svým zvláštním vzhledem: drobná tmavovláska s velkýma očima, v nichž se mísila dětská nevinnost a dospělá zvídavost. Přesně takovou kontrastní tvář režisér hledal pro roli Valerie. Nakonec padlo rozhodnutí – místo kamarádky vybrali pro připravovaný film samotnou Jaroslavu.

Schallerová neměla žádné předchozí zkušenosti s filmem ani herecký výcvik. Pocházela sice z umělecky založené rodiny, ta však inklinovala spíše ke sportu a tanci než k činohře. Byla pohybově nadaná – jako mnoho dětí té doby navštěvovala různé kroužky, baletila, cvičila. Možná právě to jí pomohlo uspět při zkouškách před kamerou.

Tvůrci filmu později vzpomínali, že v konkurzu působila mimořádně přirozeně. Mezi stovkami snaživých adeptek působila Jaroslava civilně a autenticky. „Neherečka“, která se nebála kamery – přesně to Jireš potřeboval pro roli dívky, která balancuje mezi dětským a dospělým světem.

O prázdninách 1969 tak Jaroslava Schallerová stanula na place vedle zkušených herců. Natáčení Valerie a týden divů probíhalo převážně v jihočeských Slavonicích a okolí. Pro třináctiletou dívku to znamenalo ponořit se do světa fantazie spisovatele Vítězslava Nezvala, podle jehož předlohy film vznikal.

V průběhu několika týdnů musela zvládnout emotivně vypjaté scény – od nevinných snových obrazů až po symbolicky laděné momenty se sexuálním podtextem, což bylo velmi odvážné téma s ohledem na její věk.

Režisér Jireš ji však vedl citlivě a výsledkem byl pozoruhodný herecký výkon. Film Valerie a týden divů vstoupil do kin v roce 1970 a zaujal kritiku i festivalové publikum netradiční atmosférou. Pro mladou představitelku znamenal raketový start: jméno Jaroslavy Schallerové bylo rázem známé mezi filmaři doma i v zahraničí.

Už v roce premiéry svého debutu stihla Jaroslava natočit další filmy, dokonce v cizině. Jako čtrnáctiletá odjela do Maďarska, kde ji tamní režiséři obsadili hned do dvou snímků. V melodramatu s výmluvným názvem Szép lányok, ne sírjatok! („Krásné dívky, neplačte“) si zahrála menší roli dívky Julky. Krátce nato se objevila v experimentálním historickém filmu Égi bárány („Nebeský beránek“), známém také pod latinským názvem Agnus Dei.

Roku 1971 přišla další významná nabídka z Maďarska – režisér Zoltán Fábri, tehdy již renomované jméno, obsadil Schallerovou do jedné z hlavních rolí filmu Hangyaboly. Psychologické drama z dívčí internátní školy, uváděné u nás pod názvem Mraveniště, opět stavělo na mladých herečkách.

Jaroslava v něm ztvárnila postavu jménem Gruber Helénke po boku maďarských kolegyň a vedla si suverénně. Její výkon v cizojazyčném filmu zaujal kritiku a potvrdil, že úspěch Valerie nebyla náhoda. V pouhých patnácti letech tak měla Schallerová na kontě hlavní role ve dvou jazycích.

Také domácí produkce na talentovanou dívku nezapomněla. V roce 1972 se mihla v populární komediální sérii rodiny Homolkových – ve filmu Homolka a Tobolka dostala menší úlohu dívky v horské chatě. I krátký výstup v divácky úspěšné komedii stačil, aby si jí povšimlo širší publikum.

Následující nabídky však Jaroslavu vedly opět k vážnějším rolím. Režisér Antonín Kachlík ji obsadil do dívčího psychologického dramatu My, ztracený holky (1972) o partě dospívajících děvčat. V roli citlivé Žofie zde Schallerová prokázala, že dokáže zahrát i složitější vnitřní emoce. Její výkon nezaujal jen diváky – na festivalu filmů pro mládež získala za tuto roli zvláštní uznání poroty. V necelých sedmnácti letech tak držela ve své kariéře první oficiální herecké ocenění.

Během sedmdesátých let se Jaroslava Schallerová objevovala před kamerou pravidelně a její tvář byla dobře známá. Dokonce natolik, že si založila vlastní fanklub – neobvyklou poctu, jaká se jinak dostávala spíše populárním zpěvákům. Diváci ji v té době vídali v různorodých rolích.

Vedle psychologických látek se pustila i do muzikálu a pohádky. V hudební komedii 30 panen a Pythagoras (1977) hrála jednu z žákyň dívčí školy a zazpívala si po boku mladičké Lenky Filipové, budoucí známé zpěvačky.

Zahraniční produkce o ni měly trvalý zájem: v polském filmu Zaklęte rewiry (u nás uváděném jako Hotel Pacifik, 1975) se objevila v roli pokojské Zośky a získala zkušenost s dalším jazykem. V koprodukční východoněmecké pohádce Die Gänsehirtin am Brunnen (1979) si dokonce vyzkoušela kostým princezny Adelheid.

Český film ji mezitím využil například v poetické pohádce Malá mořská víla (1976) režiséra Karla Kachyni, kde Schallerová ztvárnila menší roli mezi mořskými pannami. Z malé holčičky z Valerie vyrostla během několika let sebevědomá mladá žena, která dokázala hrát ve filmech nejrůznějších žánrů a v několika jazycích.

Navzdory filmovým úspěchům ale Jaroslava narážela na překážky, když šlo o její formální herecké vzdělání. Podala si přihlášku na pražskou konzervatoř, kam tradičně míří mladí talenti v herectví či hudbě. Dalo by se čekat, že dívka ověnčená hlavní rolí v mezinárodně oceňovaném filmu bude pro školu lákavým uchazečem.

Opak byl pravdou – Schallerová u přijímacích zkoušek neuspěla. Nebyla v tom sama. V té době nebylo výjimečné, že někdejší dětské filmové hvězdy konzervatoř nepřijala. Důvody se oficiálně nezdůvodňovaly, ale hovořilo se o předsudcích.

Zajímavou možnost jí překvapivě nabídl zahraniční obdivovatel jejího talentu. Zoltán Fábri, maďarský režisér, který s ní pracoval na Mraveništi, navrhl, že by Jaroslava mohla studovat herectví v Budapešti. Byla by však nutná plynulá maďarština a složení jazykových zkoušek.

Jaroslava Schallerová nakonec nabídku ze zahraničí nepřijala. Rozhodla se zůstat v Praze a místo školy přijala poněkud nefilmovou výzvu. Na počátku 70. let se v hlavním městě dokončovaly nové obchodní domy Máj a Kotva a podniky sháněly stovky mladých prodavaček. Jaroslava se přihlásila do učebního oboru prodavačka se specializací na obuv.

Vyučila se prodavačkou obuvi a brzy nastoupila do nového obchodního domu Kotva v centru Prahy. Začala tam prodávat dámské boty. Ještě stále však svět filmu úplně neopustila.

V polovině 70. let tak Jaroslava Schallerová vedla dvojí život: dopoledne obsluhovala zákaznice v kotvářském oddělení obuvi a odpoledne odjížděla na natáčení, když přišla filmová nabídka. Tehdejší režim běžně uvolňoval mladé umělce z civilního zaměstnání, pokud měli natáčení, a Jaroslava této možnosti využívala.

Navzdory zaměstnání v obchodě zůstávala Schallerová v herecké kondici a točila nadále. Po úspěších z počátku dekády přicházely ještě dohrávky řady projektů, které kdysi roztočila. Ještě roku 1976 se objevila v rodinném filmu Běž, ať ti neuteče a v televizním snímku Šperk. Většinou už ale šlo o menší role. Postupně, jak se blížil konec sedmdesátých let, natáčela méně často.

V té době už ale Jaroslava řešila zcela jiné priority než filmovou kariéru. Žila s Petrem Poradou, oním artistou, kterého poznala v třinácti při natáčení Valerie. Jakmile Schallerová dospěla, začali se scházet a vznikl mezi nimi vztah. V druhé polovině 70. let už tvořili pár.

Jaroslava Schallerová se vdala mladá. Koncem 70. let si v tichosti vzala Petra Poradu a přijala jeho příjmení. Brzy nato přišlo první dítě – syn Ondřej se narodil v roce 1978. Když se jí roku 1981 narodil druhý syn Pavel, bylo jasné, že film půjde stranou na delší dobu.

V první polovině 80. let žila Jaroslava Poradová především rodinným životem. Starala se o dvě malé děti a do zaměstnání nespěchala – manžel ji dokázal zajistit a sama měla stále kvalifikaci prodavačky, ke které se mohla kdykoli vrátit. Filmoví diváci si na ni po čase téměř odvykli, když tu si na ni vzpomněl režisér Ota Koval.

V bláznivé sci-fi komedii Uf – oni jsou tady (1988) ztvárnila průvodkyni Švecovou – postavu okrajovou, ale symbolickou v tom, že tímto snímkem se rozloučila s filmovou branží definitivně.

Po roce 1989 se Jaroslava Poradová zorientovala v nových poměrech rychle. Rozhodla se zúročit svůj dávný zájem o estetiku a péči o vzhled. Krátce po revoluci absolvovala rekvalifikační kurs kosmetiky a vizážistiky. Společně se svou matkou a starší sestrou si poté v Praze otevřela malý kosmetický salón.

Kromě kosmetického poradenství se časem pustila i do úplně odlišného odvětví – začala prodávat nábytek. V 90. letech a první dekádě nového století tak využila i zkušenosti z někdejší praxe prodavačky. Pracovala pro firmu zabývající se prodejem nábytkového vybavení a pomáhala zákazníkům s výběrem.

O svém hereckém období promluvila až s odstupem let v několika vzpomínkových pořadech a rozhovorech. V jednom z nich s úsměvem konstatovala, že život je otázkou náhody a štěstí. V jejím případě tomu tak bezesporu bylo. Náhoda ji jako dívku přivedla ke konkurzu a štěstí jí přineslo životní lásku.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslava_Schallerov%C3%A1

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/75385/jaroslava-schallerova

https://www.super.cz/clanek/celebrity-v-70-letech-byla-hereckou-nadeji-ceskeho-filmu-pak-se-po-ni-slehla-zem-budouciho-manzela-poznala-jako-13leta-632386

https://www.dotyk.cz/magazin/jaroslava-schallerova-dnes/

https://www.kvety.cz/lide/jaroslava-schallerova-herecka-valerie-a-tyden-divu-svatba-rodina-podnikani/

http://www.semanovice.cz/index.php?page=030&lang=cz&dt=1238&kt=4&psy=0

https://www.dotyk.cz/magazin/jaroslava-schallerova-valerie/