Komunisté Matuškovi skartovali desky a vymazali ho z Chalupářů. Podle StB měl poměr s Lollobrigidou

Srpen 1986, Praha. Zpěvák Waldemar Matuška se chystá s manželkou Olgou a devítiletým synem Waldíkem na povolenou dovolenou do Spojených států. Krátce před odletem si jej však v sídle Pragokoncertu bere stranou ředitel František Hrabal. V tiché kanceláři zazní pár slov, která rozhodnou o Matuškově osudu: že prý s ním po dovolené mají jiné úmysly.

Hrabal tím naznačuje, že po návratu z cesty čeká Matušku nepříjemné „překvapení“ ze strany Státní bezpečnosti nebo stranických orgánů. Neřekne nic víc a rozhovor končí. Matuška ale chápe, že varování je vážné.

Jen o pár týdnů později stojí čtyřiapadesátiletý Waldemar Matuška se svými nejbližšími na Floridě – s jedním kufrem letního oblečení a vědomím, že domů se už nevrátí. Na americké ambasádě rodina urychleně požádala o politický azyl. Emigraci předem neplánovali, ani manželka netušila, že dovolená se změní v trvalý exil.

„Až na místě o tom rozhodl Walda, a když něco rozhodl, tak to tak bylo,“ vzpomínala později Olga Matušková.

Komunistický režim reaguje na Matuškovu emigraci okamžitě a represivně. V září 1986 zmizí ze dne na den jeho hlas z televizních pořadů, a dokonce i z populárního seriálu Chalupáři, kde do té doby zněla úvodní píseň v jeho podání. Rozpracovaná deska s příznačným názvem Jsem svým pánem, kterou Matuška před odjezdem stačil natočit u Supraphonu, je stažena a skladby už se nesmějí vysílat.

Tisíce alb Waldemara Matušky putují podle pamětníků k likvidaci – gramofonové desky s jeho hity jsou staženy z prodejen a končí ve směsi k recyklaci papíru a plastu. Ministerstvo kultury mu úředně odnímá čestný titul zasloužilého umělce, který mu samo udělilo teprve před šesti lety. Matuškovo jméno má zmizet z veřejného prostoru.

Ještě na podzim 1986 otiskne deník Rudé právo ideologický komentář s titulkem „Morální pád jednoho zpěváka“. Pod fiktivním jménem autora Václav Doležal v něm stranická propaganda líčí Waldemara Matušku jako uvadající celebritu, přeběhlíka a morálně pokleslého člověka. Pro režim se Matuška stává „nepřátelskou osobou“. Jakákoliv jeho tvorba je zakázána, jméno se nesmí objevit v tisku jinak než v negativním kontextu.

Během jediné sezóny se z milovaného zpěváka stává oficiálně vyvrhel. V československé kultuře 80. let to není ojedinělý postup – podobně byli vymazáváni například emigranti z řad herců či sportovců – ale u tak populárního pěvce jde o drastický zásah, který nemá obdoby.

Řada lidí z branže chápala Matuškovu frustraci a čekala, že k emigraci dříve či později sáhne. Už o rok dříve, v létě 1985, se Walda s kapelou vrátil z povoleného zájezdu v USA, a mnozí kolegové se tehdy divili, proč se neodpojil už tam.

„Myslel jsem, že jste utekli, že konečně někdo těm komunistům ukázal, že se tu nedá žít,“ vítal Matušku po návratu dirigent Karel Vlach. Ani tehdy se však zpěvák ještě neodhodlal. K rozhodnutí ho dohnalo až další kolo výslechů a výhrůžek v roce 1986.

Waldemar Matuška přitom zdaleka nepatřil k těm, kdo by do exilu plánovali utéct od mládí. Narodil se v roce 1932 v Košicích, vyrostl v hudebnické rodině a už počátkem 60. let se stal hvězdou, jakou československá populární hudba do té doby nepoznala. Měl nezaměnitelně sytý hlas, vousatou image tramp-barda a zároveň přirozený šarm, který k němu rychle přitáhl davy fanoušků.

Vystupoval s divadlem Semafor po boku Evy Pilarové či Hany Hegerové a zpíval hity, jež během pár let zlidověly – od svižného duetu „Mám malý stan“ přes dojemnou „Terezo“ až po trampskou hymnu „Růže z Texasu“. V anketách popularity Zlatý slavík se pravidelně umisťoval na absolutní špici. Charisma a pověst bohéma mu přinesly oddaný fanklub – a také nálepku „nezodpovědného živelníka“ v očích oficiálních míst.

Už v polovině 60. let se Matuška dostal do konfliktu s kulturními dohlížiteli režimu. Vadila mu cenzura i svévolné zásahy do scénářů, a netajil se tím. Roku 1964 – v pouhých dvaatřiceti letech na vrcholu slávy – dostal náhle zákaz veřejně vystupovat. Tehdejší moc ho exemplárně potrestala za údajné neshody a výstřelky.

Konkrétní provinění se v oficiálních dokumentech mlhavě popisovalo jako „nekázeň a nevyhovující chování“, pravděpodobně šlo o souhrn drobných prohřešků proti dobovým normám – od nevázanosti v osobním životě po příliš svobodomyslné řeči na pódiu. Režim mladé hvězdě předvedl, že ji umí kdykoliv na čas odstavit.

Pozdější přezkumná komise ale označila trest z roku 1964 za vykonstruovaný: Matuška „nespáchal žádné trestuhodné výstupy“ a byl prý „umělecky, materiálně i veřejně neoprávněně potrestán a skandalizován.“ Po několika měsících se směl na pódia vrátit, ale poznal, jak vratká je přízeň nadřízených.

Navzdory tomuto šikanování zůstával v 60. a 70. letech jedním z pilířů domácí hudební scény. Natočil desítky úspěšných singlů i alb, hrál ve filmech a pravidelně vystupoval v televizi. Do normalizačních 70. let už vstupoval jako star a paradoxně i režim ho začal oficiálně oceňovat – ovšem vždy s podmínkami.

V roce 1980 obdržel od státu titul zasloužilého umělce a s ním výjezdní doložku na západní koncertní turné. Jak však vzpomínala Olga Matušková, úřady si kladly své podmínky: před cestou na Západ musel Walda nejprve odzpívat sto koncertů v Sovětském svazu. Matuška souhlasil.

Matuška miloval country a americký folk, zpíval s kapelou K.T.O. stylizovanou do kovbojských krojů a na koncertech neváhal glosovat realitu kolem sebe. „Pouštěl si pusu na špacír,“ vzpomínali pamětníci koncertů – tu a tam pronesl dvojsmyslnou narážku nebo zaimprovizoval průpovídku, kterou mu cenzoři předem vyškrtli ze schváleného programu. Pokaždé pak musel vysvětlovat nadřízeným v Pragokoncertu, proč neuposlechl.

Akce K.T.O. byly pod dohledem a některé haly mu ředitelé raději přestali pronajímat. Gramofonový podnik Supraphon „trestal“ zpěváka po svém – omezoval náklady jeho desek a šíření reklam. Jiní prominentní zpěváci typu Karla Gotta měli propagace násobně víc. Přesto Walda Matuška až do poloviny 80. let vyprodával sály a udržoval si statut miláčka publika. Jen on sám věděl, jak silně ho vnitřně svírá kompromis, který musí denně žít.

Státní bezpečnost si Waldemara Matušky všímala už od počátků jeho kariéry a vedla na něj obsáhlý svazek. O zpěvákově bohémském životě kolovaly legendy – a mnohé z nich se příslušníci StB snažili zdokumentovat, případně využít k nátlaku. Dochované záznamy ukazují bulvární obraz hvězdy, kterou režim oficiálně vyznamenával, ale potají sledoval a pomlouval.

„Charakteristickým rysem Matuškova chování byly nevázané intimní styky se ženami, o čemž Matuška veřejně hovořil a dělal z toho senzaci. Vodil si ženy na pokoj v hotelu Crystal, kde prováděl orgie až se třemi najednou…“ stojí v jednom z záznamů operativního spisu.

Důstojníci do něj zanášejí i jména: v hotelových radovánkách podle nich Waldu podporoval číšník a kamarád Adolf Pánek. Pohoršení u tajné policie budil také „poměr s jistou Helenou Svobodovou, která je známou mariánskolázeňskou prostitutkou a příživnicí.“

StB neváhala zmiňovat i zahraniční celebrity. V Matuškově složce se objevil například drb o údajné aféře s italskou filmovou divou Ginou Lollobrigidou, která v 60. letech zavítala do Prahy. Není jasné, zda šlo jen o choulostivé chlubení z Matuškovy strany, nebo záměrnou provokaci – v každém případě si i takovou klebetu estébáci pečlivě poznamenali.

Jiný úryvek ze svazku líčí Matušku jako potížistu a výtržníka: prý měl konflikty s podvedenými manžely svých milenek („padaly políčky od parohatých manželů ve vestibulech hotelů“) a utíkal od placení v restauracích („ostudy v oceánech alkoholu, pití na dluh“). V jednom bodě dokument dokonce zvažuje jeho možnou spolupráci: hudebník byl označen za „sprosťáka reakčního původu“, jehož případné naverbování by však Státní bezpečnosti „přineslo velkou řadu výhod“ – pravděpodobně kvůli jeho vlivu na mladé publikum.

K takové spolupráci nikdy nedošlo. Matuška se s agenty StB opakovaně dostával do křížku, ale nepřistoupil na jejich nabídky. V roce 1986 proto služba nasadila spíše hrozby a nátlak – právě v té době přišla ona poslední stížnost na zpěvákovo „drzé vystupování“, po níž následoval mnohahodinový výslech na ministerstvu vnitra. Co přesně se Matuška dozvěděl, není veřejně známo. Jisté však je, že pokud do té chvíle ještě váhal, události léta 1986 ho definitivně přiměly zvolit svobodu v emigraci.

Až po pádu komunismu měly Matuškovy blízké možnost do starých svazků nahlédnout. Když v devadesátých letech dorazily kopie některých částí jeho spisu do panelákového bytu v Praze, rodina si je četla raději potichu. Tak otevřeně a hýřivě byl v nich zpěvákův soukromý život popsán, že nahlas se to nikdo neodvážil předčítat. Mnoho z oněch pikantních informací nebylo pro rodinu až tak překvapivých – Walda se v zásadě nestyděl za pověst bohéma, s níž léta žil.

I jeho manželka Olga s nadsázkou přiznávala, že její muž býval „nenasytný milovník“. Přesto zamrazilo, když černé na bílém četli v archivech to, co mělo posloužit režimu k Matuškově vydírání nebo dehonestaci.

Bouřlivý osobní život byl odvrácenou stranou Matuškovy fenomenální kariéry. Populární zpěvák se ženil poprvé už v osmnácti – s Jiřinou Šťástkovou v roce 1950. Z mladého manželství se narodilo jeho první dítě, syn Miroslav. Walda ale v té době teprve hledal své místo, hrál v kavárenských kapelách a začínal v oblastních divadlech. Manželství se brzy rozpadlo. V polovině 50. let se Matuška oženil podruhé, s tanečnicí Hanou Svobodovou.

Ani tento svazek nevydržel navždy, poznamenala jej ale tragédie: manželé očekávali narození dvojčat, ale obě dcerky zemřely krátce po porodu. Matuška se tou dobou již proslavil v Praze a práce měl nad hlavu. Možná i pracovní úspěch a život na cestách se podepsaly na tom, že se druhé manželství rozpadlo.

Pověst velkého svůdníka Matuška přiživoval sám rád – na jevišti pohledem rentgenoval fanynky v prvních řadách a do zákulisí mu proudily milostné vzkazy. Kolegové vzpomínají, že scény kolem jeho osoby nebyly v 60. letech ničím neobvyklým. Zpěvačka Eva Pilarová dokonce zažila, že po jednom koncertě v Lucerně přišla za Matuškovou partnerkou odhodlaná obdivovatelka a prosila o intimní schůzku s Waldou.

Koncem 60. let zakotvil Matuška v několikaletém vztahu s krásnou herečkou Jitkou Zelenohorskou. Považovali je za pár snů – slavný zpěvák a půvabná filmová hvězda známá mimo jiné z Ostře sledovaných vlaků. Žili spolu sedm let na takzvanou hromádku. Tehdy se zdálo, že Walda je nenapravitelný bohém, který se podruhé už ženit nebude. Jenže pak do jeho života vstoupila mladičká zpěvačka Olga Blechová. Potkali se pracovně: Olga v 70. letech účinkovala v programu jeho kapely K.T.O. jako sboristka.

Zprvu jako by stála v pozadí, ale nakonec získala Matuškovo srdce. „Olga nás všechny vyšachovala,“ glosovala to po letech s náznakem hořkosti i obdivu Jitka Zelenohorská. Waldemar Matuška si Olgu vzal v roce 1976 a zůstali spolu až do konce jeho života. Roku 1977 se jim narodil syn Waldemar junior – vytoužené dítě, kterého se zpěvák dočkal v pětačtyřiceti letech.

Olga stála při svém muži i ve chvíli nejtěžší – když se rozhodl k emigraci. Během hektických srpnových dnů 1986, kdy rodina v USA narychlo sháněla právníky a nové bydlení, byla hlavní oporou právě ona. Do poslední chvíle přitom netušila, že se domů nevrátí. „Byl to šok,“ přiznala později. Přesto neváhala a v cizině se obětavě postarala, aby syn mohl nastoupit do americké školy a Walda co nejdříve opět vystupoval – byť už jen pro krajanské publikum.

Ve Spojených státech začínal Matuška v podstatě od nuly, ale nezahálel. Po vyřízení azylu se rodina usadila na Floridě, kterou si oblíbili pro její teplé podnebí připomínající domovské Čechy v létě. Zpěvák se brzy dal dohromady s krajanskou hudební komunitou a začal pořádat koncerty pro exulanty.

Jezdil vystupovat do texaského Dallasu, do New Yorku i do Chicaga – všude tam žily početné kolonie Čechoslováků hladových po zprávách z domova. Matuška zpíval své staré hity a prokládal je americkými country evergreeny. Pro mnohé krajany se stal symbolem: známá tvář, která se „utrhla“ ze socialismu a teď k nim promlouvá svobodně.

Zpěvák však zpočátku v USA narážel i na existenční problémy. Výdělky z občasných koncertů byly nejisté a našetřené úspory z Československa se tenčily. Přivydělával si, jak se dalo – podle některých svědectví se živil i manuálně, třeba prací kolem domů krajanů. Postupně se ale situace stabilizovala.

Matuškovi si zařídili vlastní klubovou restauraci, investovali do nemovitostí na Floridě a vedli poměrně spokojený život v české komunitě. Po roce 1989 navíc odpadlo nebezpečí.

Poprvé se objevil doma už v létě 1990. Po letech slyšeli fanoušci znovu naživo Růže z Texasu i další proslulé písně. Vyprodaná Sportovní hala v Praze a ovace vestoje dohnaly Matušku k slzám. V ústraní pak došlo i na setkání s někdejšími kolegy a přáteli, kteří v Československu museli jeho jméno dlouhá léta zapírat.

Supraphon dokonce roku 1997 konečně vydal album Jsem svým pánem, které leželo přes deset let v trezoru. Matuška tak symbolicky dostál svému někdejšímu prohlášení: stal se znovu pánem svého díla.

Definitivně se však do Česka nastálo nevrátil. S Olgou dál žili převážně na Floridě. Českou republiku už navštěvoval jen pracovně nebo za přáteli – a posléze i kvůli lékařské péči, když mu začalo selhávat zdraví. Trpěl chronickým astmatem a v roce 2000 absolvoval v Praze vážnou operaci tlustého střeva.

Přesto se pak vrátil na pódia a koncem roku 2005 uspořádal rozlučkové turné Walda & Olga – 50 let na scéně, jímž se stylově rozloučil s publikem.

Zbytek života prožil obklopen floridskou přírodou a rodinným kruhem. Zemřel 30. května 2009 v St. Petersburgu na Floridě, ve věku 76 let, na následky zápalu plic. Jeho ostatky putovaly přes oceán zpět do vlasti, o níž celý život zpíval.

Zdroje:

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/116643/proc-walda-emigroval-provokaterovi-stale-v-patach.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/407596/9-let-od-smrti-matusky-stb-o-jeho-sexualnim-zivote-orgie-ve-ctyrech-a-pomer-s-prizivnici.html

https://zeny.iprima.cz/pikantni-tajemstvi-waldemara-matusky-v-karlovych-varech-mel-mit-sex-s-lollobrigidou-198418

https://www.blesk.cz/galerie/celebrity-ceske-celebrity/873752/tajemstvi-matuskovy-76-emigrace-predem-nevedela-nic-ani-manzelka-olga?foto=0

https://www.mujrozhlas.cz/archiv-plus/waldemar-matuska-uz-s-nami-neni-15-let-pripomente-si-unikatni-rozhovor-tak-pani-damy

https://www.denik.cz/hudba/olga-matuskova-skromnejsiho-cloveka-nez-byl-walda-jsem-nepoznala-20120702.html

https://domaci.hn.cz/c1-37502570-matuska-nechtel-byt-pohrben-na-floride-do-slavina-ale-ulozen-nebyl