Loď Baychimo – opuštěný parník, který díky proudům a bouřím desítky let bloudil Arktidou bez posádky

Není to výplod námořních legend ani přelud unavených očí – tahle loď skutečně existovala. Jmenovala se Baychimo a její pravdivý příběh je stejně neuvěřitelný jako ty nejdivočejší báje o „lodích duchů“.

Baychimo byl ocelový nákladní parník postavený roku 1914 ve Švédsku. Po první světové válce ho získala britská společnost Hudson’s Bay Company, aby zásobovala vzdálené obchodní stanice v Arktidě. Celé desetiletí křižoval severní vody mezi Kanadou a Aljaškou s nákladem kožešin, potravin či vybavení pro polární osady.

Nebyl to žádný elegantní klipper ani slavná zaoceánská loď – spíše pracovní „dříč“ severu. Jeden z polárních námořníků jej dokonce popsal nelichotivě: „Bylo to podivné a zklamání budící plavidlo… žádná krasavice“. Zkrátka obyčejný parník, kterých brázdily moře stovky. Netušil, že se brzy stane nejznámějším opuštěným korábem své doby.

Na podzim 1931 měla Baychimo za sebou další úspěšnou sezónu a mířila z arktických vod zpět na jih. Dne 1. října 1931 však přišla u aljašského Point Barrow nečekaná změna počasí. Prudká vichřice zanesla mezi loď a volné moře kry silného ledu a Baychimo náhle uvízla v ledovém sevření. Posádka se sice pokusila vyprostit a ještě na několik dnů pokračovala v plavbě, ale 8. října ledový příkrov udeřil podruhé a už nepovolil.

Kapitán Sidney Cornwell pochopil, že tentokrát loď v ledové pasti zůstane celou zimu. Vyslal nouzové zprávy a za pár dní dorazila záchranná letadla – odvezla část posádky i ceněný náklad kožešin do bezpečí. Na místě zůstalo 15 dobrovolníků včetně kapitána, odhodlaných loď neopustit ani v mrazech.

Z prken a beden si postavili provizorní dřevěnou chatrč na pobřeží, půl kilometru od uvězněné lodi, aby přečkali polární noc. Každý den se někteří muži vydávali zpět k zakotvenému parníku odklízet nový led z paluby a sekyrami oklepávat krustu ledu z kormidla – snažili se Baychimo udržet připravenou na jaro. Byla to úmorná práce v -50 °C, ale věřili, že na jaře led povolí a oni svou loď znovu osvobodí.

Dne 24. listopadu 1931 však udeřila nenadálá bouře. Teploty během chvíle vyskočily z -60 °C k nule a oblast zasáhla třídenní bouře, jakou starý polární kapitán nepamatoval. Vítr svištěl tak silně, že muži nemohli po tři dny ani vystrčit hlavu z chatrče. Když se bouře konečně utišila, všichni spěchali vyhlédnout ven – a zůstali v šoku.

Na místě, kde stála jejich loď, teď trčely jen rozervané kopy ledových ker. Baychimo zmizela. Jako by si ji oceán vzal. Zdrcený kapitán Cornwell vyslal rádiem zprávu do civilizace, že loď se zřejmě zlomila a šla ke dnu během bouře. Po více než deseti letech služby tak Baychimo měla skončit – pohřbená v ledu a vlnách Severního ledového oceánu.

O pár dní později ale přišlo překvapení. Ke zmrzlému táboru dorazil místní Inuit – lovec tuleňů – a oznámil posádce, že na širém moři viděl opuštěnou loď uvězněnou v ledu, asi 72 km jižně od jejich stanoviště. Kapitán Cornwell nemohl uvěřit svým uším. Okamžitě sestavil malou výpravu, zapřáhli psí spřežení a vyrazili po zamrzlém moři udaným směrem.

Skutečně – Baychimo tam byla! Stála zkroušeně nakloněná na pokřivené kře, ale celá a nepoškozená. Bylo jasné, že loď při bouři nerozdrtil led – místo toho se uvolnila a vítr ji zahnal o kus dál. Cornwell a jeho muži se vyšplhali na palubu a rozhlédli se po ztichlých prostorách. Všude vládl mráz a zkáza. Namodralý led pokrýval zábradlí i palubu, ve strojovně dávno vyhasly kotle. Přesto trup držel pohromadě. Baychimo přežila – prozatím.

Posádka však dobře věděla, že šance na vyproštění lodi jsou pramalé. Vzali tedy alespoň to nejcennější, co zbylo: balíky vzácných kožešin naložené v podpalubí. Během dvou namáhavých výprav po ledu přemístili co nejvíce nákladu na saně. Jenže příroda jim nedopřála mnoho času.

Když se po pár dnech vrátili na místo potřetí, Baychimo opět nebyla k nalezení. Ledové pole se rozlomilo a vítr odnesl loď pryč – tentokrát navždy, mysleli si všichni. Bylo rozhodnuto: Baychimo se nechá svému osudu. Posledních pár mužů z posádky bylo v březnu 1932 evakuováno letadlem do Fairbanks a firma Hudson’s Bay Company odepsala loď jako ztracenou. Kapitán Cornwell se smutně nechal slyšet, že „loď se nejspíš nadobro potopila“ a vrátil se domů. Příběh Baychimo však teprve začínal…

Zprávy o opuštěné lodi plné kožešin se rychle rozkřikly. Představa volně plujícího „pokladu“ v Arktidě vzbudila mezi dobrodruhy senzaci. Dvojice odvážlivců – pilot William Graham a paní Edna Christoffersonová – dokonce na vlastní pěst podnikla „letecký hon na poklad“. V únoru 1932 vzlétli ze Seattlu v malém letounu a zamířili k polárním pustinám, přesvědčeni, že v opuštěné Baychimo na ně čeká lup v hodnotě až milionu dolarů.

Jejich šílený plán ale skončil fiaskem. Oba dobrodruzi zmizeli někde nad kanadskou divočinou a musely je hledat pátrací týmy – po lodi duchů ani stopy. Krátce nato se v tisku objevila uklidňující zpráva od kapitána Cornwella: většina kožešin z Baychimo byla zachráněna už v listopadu a loď sama prý beztak zmizela pod ledem. To ovšem netušil, jak moc se plete.

Ještě tentýž měsíc, v březnu 1932, totiž přišla nová hlášení, že Baychimo znovu někdo spatřil. Skupina domorodých lovců z Barrow tvrdila, že narazili na opuštěný parník, který trčel vysoko na kře – ledový příkrov ho prý nadzdvihl z moře jako na podstavec. Jiný svědek, muž cestující se psím spřežením do města Nome, potvrdil stejnou bizarní podívanou: uprostřed pusté mrazivé pláně stála ztichlá loď. Když se k ní ale přiblížili, náhlý pohyb ledových ker Baychimo opět odnesl kamsi pryč. Ani tentokrát loď duchů nečekala na své „zachránce“ dost dlouho.

V létě 1932 se neuvěřitelné stalo znovu. Baychimo byla znovu spatřena poblíž pobřeží Aljašky, nedaleko Point Barrow – téměř na stejném místě, kde uvízla před rokem. Zpráva se rychle roznesla mezi místními Inuity. Brzy vyplulo 30 Inuitů ve třech tradičních člunech umiak směrem k obzoru, kde se temná silueta rýsovala na pozadí ledu a nebe.

Když k lodi dorazili, nalezli ji opuštěnou, zaklíněnou v ledu – a stále plnou věcí. Tentokrát Baychimo posloužila alespoň jako samoobslužný obchod. Odvážlivci vylezli na palubu a odnesli vše, co se dalo unést: matrace a židle z kajut, zásoby mýdla, sud nakládaných okurek a dokonce stříbrný podnos na topinky – kuriózní lup z tohoto podivného trosečníka.

Spokojeni se svou kořistí se Inuité vrátili na pevninu. Když se po pár dnech na obzor znovu podívali, Baychimo už tam samozřejmě nebyla. Znovu zmizela v bílém nekonečnu Arktidy.

Roku 1933 vyplula prázdná loď duchů znovu na scénu – a rovnou před očima několika různých expedic. V srpnu 1933 zaregistrovaly posádky tří různých plavidel u severních břehů Aljašky siluetu opuštěné lodi, která nápadně odpovídala popisu Baychimo. Jedním z těchto plavidel byla malá výzkumná loď Trader z Noma.

Na její palubě cestovala skotská spisovatelka a botanička Isobel Wylie Hutchisonová, která později zanechala cenné svědectví. Trader se opatrně proplétal mezi krami blízko pobřeží, když tu najednou jejich loď předjela jiná loď – tmavý parník unášený rychleji proudem ledu o něco dál od břehu. Byl to tichý kolos Baychimo, stále uvězněný v ledovém poli, ale pohybující se kupředu.

Hutchisonová popsala, jak na ni ten pohled zapůsobil: „Její obří trup, rezavý a omlácený ledovými moři, se tyčil jako věž nad maličkou lodí Trader,“ vzpomínala ve své knize. Když se expedici podařilo k Baychimo přiblížit, několik členů posádky i sama Hutchisonová vstoupili na její palubu. Procházeli ztichlou lodí a nahlíželi do útrob: „Hlavní nákladový prostor zel otevřený větru, ale v jeho hlubinách stále ležely pytle rudy, sobí kůže a různorodý další náklad,“ napsala skotská badatelka.

Na opuštěné lodi jako by se zastavil čas. Muži z Traderu litovali jen jedné věci – že jejich vlastní loď nemá dost silný motor, aby mohli Baychimo zapřáhnout a odtáhnout do bezpečí. Museli nakonec nechat legendární parník jeho osudu.

Zpráva o znovuobjevení Baychimo se šířila Arktidou jako lavina. Zanedlouho dorazila do oblasti americká pobřežní strážní loď Northland s cílem pokusit se opuštěný parník konečně zajistit. Zdálo se, že „lov na ducha“ spěje do finále. Jenže Baychimo měla vlastní plány – jako by se vysmívala všem, kdo ji chtěli polapit.

Než se Northland stihla k lodi probít ledem, přišla náhlá změna počasí. Moře zahalila hustá mlha a Baychimo přes noc zmizela. Ráno zůstala Northland stát u prázdného ledového pole a z legendární lodi nezahlédli ani stín. Zklamaná posádka se musela vrátit s nepořízenou. To už ale opodál zamířil Trader zpět k Barrow a stal se svědkem dalšího mystéria – Baychimo se jim opět ukázala!

Vynořila se z mlhy přímo za záďí Traderu, jako by si s nimi pohrávala. Následující ráno ji pasažéři Traderu zahlédli znovu, tentokrát jako vzdálený obrys mířící k Barrow, než jim definitivně zmizela na horizontu.

Ani v následujících letech se tajuplný přízrak z Arktidy úplně neodmlčel. V září 1935 hlásila posádka jedné obchodní lodě, že zahlédla opuštěný parník odpovídající Baychimo, bloudící při pobřeží Severozápadních teritorií. V roce 1939 se kapitán Hugh Polson dokonce vydal na výpravu s cílem Baychimo definitivně získat. Podařilo se mu legendární loď dostihnout a na ledové kře k ní spustit člun.

Polson vstoupil na palubu Baychimo jako poslední člověk v historii – ale ani jemu loď do rukou nepadla. Než stačil zahájit odtah, začal se pohybovat okolní led a zrádné kry Polsonův tým málem uvěznily. Kapitán v poslední chvíli ustoupil a prchající Baychimo musel ponechat moři. Byl to poslední doložený pokus o záchranu této tajuplné lodi. Poté už jako by Baychimo zmizela nadobro.

Po druhé světové válce už Baychimo zahlédl jen málokdo. Zprávy o bludném parníku postupně řídly, přesto se ještě občas objevily. V březnu 1962 ji například skupina Inuitů znovu spatřila, jak volně pluje podél pobřeží Beaufortova moře. Byla zrezivělá, omšelá, ale stále celá – nezlomná loď duchů, která odmítala zmizet.

O sedm let později se Baychimo ukázala naposledy. V roce 1969 oznámili lovci tuleňů u Barrow, že v dálce objevili známý parník zamrzlý v ledu. Po 38 letech od svého opuštění se Baychimo ještě jednou připomněla světu – a pak se po ní slehla zem. Dalších padesát let už nikdo tuto loď neviděl. Její konečný osud zůstává nejasný – nikdy nebyla nalezena ani oficiálně potvrzena jako potopená.

Mnozí předpokládají, že někdy po roce 1969 přece jen starý ocelový trup podlehl tlaku arktických ledovců a rozlomil se, takže zbytky Baychimo klesly na dno Severního ledového oceánu. V roce 2006 dokonce aljašské úřady zahájily zvláštní projekt pátrání po „lodi duchů Arktidy“ a dalších zmizelých plavidlech – moderní sonarový průzkum pobřeží však neodhalil žádnou stopu. Legendární Baychimo zmizela tak dokonale, jako by nikdy ani neexistovala.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/SS_Baychimo

https://manitobamuseum.ca/baychimo-the-adventures-of-the-ghost-ship-of-the-arctic/

https://nunatsiaq.com/stories/article/65674taissumani_july_26/

https://web.archive.org/web/20071224201640/http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,882116,00.html

https://www.discoveryuk.com/mysteries/what-happened-to-the-ss-baychimo-and-was-it-really-a-ghost-ship/

https://www.youtube.com/watch?v=4EIFjbntkZ0