Článek
Na konci čtyřicátých let vyrůstaly v Olomouci dvě děti, sourozenci Romanovi – bratr Pavel a sestra Eva – v rodině, kde byl sport každodenním chlebem. Bydleli přímo naproti zimnímu stadiónu a jejich otec, velký nadšenec do pohybu, měl jasno: v zimě bruslit, v létě plavat a hrát tenis.
Když se starší Pavel projevil jako mimořádně talentovaný bruslař, místní krasobruslařský klub o něj okamžitě stál. Trenéři původně hledali k Pavlovi vhodnou partnerku, ale otec se postavil nekompromisně: „Buď bude bruslit v páru se sestrou Evou, nebo s nikým,“ prohlásil.
A tak teprve sedmiletá Eva dostala šanci, i když zpočátku zdaleka nedosahovala bratrova skokanského talentu. Měla však jiný dar – výborný hudební sluch a smysl pro rytmus – což se ukázalo být klíčové pro jejich budoucnost. Otec přesvědčil trenéry, že namísto klasických sportovních dvojic zkusí novou disciplínu: tance na ledě, tehdy ještě v plenkách.
Rodinný dril začal brzy. Otec Roman vedl děti s nesmírnou pílí a přísností. Budík jim zvonil ve čtyři ráno – ve 4:20 už oba seděli v tramvaji směr stadion Štvanice v Praze, kam se rodina přestěhovala počátkem 50. let. Led na Štvanici nebyl krytý, trénovalo se za každého počasí, ať mrzlo nebo padal sníh.
Když stadion nebyl k dispozici, vyráželi Romanovi improvizovat: bruslili na zamrzlé Vltavě pod pražským Mánesem, kde tatínek nosil starý gramofon na kliku. Když se gramofon v mrazu zpomaloval, dýchal na něj, aby deska dohrála jejich tréninkovou hudbu. Někdy otec dokonce se škrabkou vyškrábal na řece malý čtverec hladkého ledu a tam za svitu lamp trénovali složité krokové variace.
Maminka zatím šila dětem filcové návleky na brusle, aby v ledovém větru sourozencům neomrzaly nohy. Nezřídka také jezdili na noční tréninky do vzdálenější haly v Mladé Boleslavi – tam trénovali o půlnoci až do tří do rána a obratem se časně ráno vraceli dělnickým vlakem do Prahy, aby stihli školu.
Takový režim by dnes vydržel málokdo. Romanovým však připadal samozřejmý – jiné dětství nepoznali. Byli na to dva a stáli při sobě. „Tím, že jsme s Pavlem byli pořád spolu a pomáhali si, nepřišlo mi to tak těžké,“ vzpomíná Eva.
Volno měli jen pár týdnů v létě u babičky na Hané, kde i tak po večerech opakovali sestavy, aby nevypadli z kondice. Dětství Romanových tedy místo her provázela dřina a odříkání – ale také vzájemná sourozenecká posila a jasný cíl, který v nich pěstoval ambiciózní otec: být nejlepší.
Šampioni odnikud
Na konci 50. let se krasobruslařské tance na ledě teprve rodily jako nová disciplína. Sourozenci Romanovi zprvu závodili i v kategorii sportovních dvojic (párové akrobacii na ledě), ale brzy bylo zřejmé, že jejich předností je spíše ladnost pohybu, souhra a muzikálnost než riskantní skoky.
Pod vedením trenérky Míly Novákové – přísné, ale milující koučky, jež své svěřence brala skoro jako vlastní děti – se specializovali na tance. V roce 1959, kdy bylo Evě pouhých 13 a Pavlovi 16 let, se stali vůbec prvními mistry Československa v tancích na ledě. Na mezinárodní scéně však byli zcela neznámí a konkurence, zejména britská, kralovala této disciplíně od jejího vzniku.
V březnu 1962 se konalo mistrovství světa v Praze a Romanovi na ně přicházeli téměř jako outsideři. „Doufali jsme, že budeme do desátého místa,“ vybavuje si skromná očekávání Eva. Jenže na domácím ledě se stal malý sportovní zázrak. Šestnáctiletá Eva a devatenáctiletý Pavel předvedli životní jízdu – plnou elegantních kroků, originálních variací a mladistvé energie – která uchvátila rozhodčí i publikum.
Výsledek? Zlatá medaile. Nečekaně, šokujícím způsobem, se skoro ještě děti staly mistry světa. Poprvé v historii nevyhrál taneční pár z Británie. Celá hala bouřila nadšením a doma v Československu rázem každý znal jména Romanových. „Byli krásní, sympatičtí, u nohou jim ležel celý svět,“ psal dobový tisk.
Tím odstartovala pohádková jízda, která trvala čtyři sezóny. Romanovi, kterým fanoušci začali láskyplně říkat „naše děti“, nenašli v tancích na ledě přemožitele. V následujících letech 1963, 1964, 1965 vždy obhájili titul mistrů světa. K tomu přidali i dva tituly mistrů Evropy, když byl evropský šampionát v této disciplíně nově zaveden.
Jejich jízdy byly obdivovány pro dokonalou souhru, eleganci a invenci – na ledě působili jako jedno tělo, jedna duše. Kostýmy měli vždy perfektně sladěné, často v odvážných barvách, což byla zásluha maminky, profesionální kostýmní výtvarnice. Místo tradiční orchestrální hudby často tančili na moderní kytarové melodie skupiny The Shadows, čímž se odlišovali od konkurence.
Československé publikum je milovalo; stali se celebritami své doby. Doslova přes noc byli miláčky národa a každý jejich úspěch byl vnímán jako společná radost fanoušků doma u televizí.
Sláva a tlak jdou však ruku v ruce. Pro teenagery Evu a Pavla znamenaly triumfy i obrovskou odpovědnost. „Neradi bychom zklamali naše fanoušky,“ říkala Eva. Každý rok obhajoby titulu přinášel nervozitu, zda dokážou zůstat na vrcholu. Intenzivní tréninky pokračovaly – a sourozenci, nyní už mladí dospělí, na sebe přesto nikdy veřejně nedali znát pochyby.
Eva byla pověstná svou precizností, křehkostí a dívčím půvabem, kdežto Pavel do jejich tanců vnášel dravost a šarm mladého muže. Na ledě působili harmonicky, ale mimo led to vždy nebylo tak idylické. Pavel byl přece jen trochu rebel – zatímco Eva pečlivě dbala na životosprávu a každý detail choreografie, Pavel miloval legraci, rychlá auta a hlavně motorky.
Často uháněl na svém motocyklu, aby si vyčistil hlavu od tlaku závodů. Jak později přiznala jejich trenérka, „byli jako oheň a voda, ale právě to je doplňovalo“. Případné sourozenecké rozmíšky vždy urovnali společným cílem – chtěli vítězit spolu.
Na vrcholu – a co dál?
Roku 1965 dosáhli Romanovi všeho, čeho mohli. Na mistrovství světa v Colorado Springs získali čtvrté zlato v řadě. Byli neporaženi, světoví šampioni v nejlepším sportovním věku – Evě bylo 19, Pavlovi 22. Přesto je pronásledovala zvláštní prázdnota. „Ptali jsme se sami sebe: A co dál?“ vzpomínala Eva. Všechny myslitelné sportovní vrcholy zdolali. Tance na ledě navíc tehdy ještě nebyly součástí olympijských her, takže je nelákala vidina olympijského zlata (tato disciplína se dostala na program OH až v roce 1976, příliš pozdě pro ně).
Ve stejné době se jim začaly hrnout nabídky z profesionálních ledních revuí ze zahraničí. Ty slibovaly nejen slávu v západním světě, ale také možnost výdělku v devizách, o jakém se sportovcům v socialistické zemi jinak mohlo jen zdát. Bylo však krajně neobvyklé, aby režim pustil ve 60. letech své nejlepší sportovce legálně na Západ – zvláště takhle mladé a na vrcholu kariéry.
U hokejistů či fotbalistů nepřicházelo v úvahu odejít před třicítkou a výjimky se děly jen zřídka. Vynikající krasobruslaři jako Romanovi však byli v očích mocných poněkud specifickým případem – jejich disciplína nebyla olympijská, a tak snad jejich ztráta tolik „nebolela“. Navíc slavná revue Holiday on Ice pravidelně hostovala i v Praze, bylo to jméno, které tu lidé znali. Možná i proto se komunističtí pohlaváři nakonec rozhodli udělit mladým mistrům světa výjimečné povolení.
Eva a Pavel Romanovi tedy v roce 1965 ukončili sportovní kariéru jako neporažení šampioni. Jejich rozlučkové vystoupení na domácí půdě proběhlo s dojetím – publikum vstoje děkovalo za všechny ty radosti, které jim „naše děti“ přinesly. Za oponou však sourozenci neprolévali slzy smutku, nýbrž vzrušením plánovali novou kapitolu života.
Dostali angažmá v Holiday on Ice a chystali se poprvé za Atlantik. Museli ovšem vyjednat podmínky s úřady. „Nikoho by to nic nestálo, ale stejně by nás nepustili,“ popisuje Eva obtíže, které jim kladl byrokratický aparát. Romanovi dokonce napsali dopis samotnému prezidentu Novotnému s prosbou, aby mohli odjet reprezentovat československé umění na Západ.
Překvapivě to zabralo. Povolení přišlo – s omezenou platností. Na cestu do Spojených států se spolu s Evou a Pavlem vydal i jejich otec, možná jako neoficiální „záruka“, že se sourozenci po skončení kontraktu vrátí domů.
Romanovi odletěli do Ameriky s představou, že tam stráví pouhé dva roky. Dokonce si v Praze předem koupili stavební pozemky na Barrandově – plánovali po návratu postavit domky a usadit se natrvalo doma. Osud ale měl jiné plány.
Láska a život v exilu
Profesionální revue Holiday on Ice představovala pro Evu a Pavla úplně nový svět. Najednou bruslili bez nervózních rozhodčích, bez tlaku na medaile – místo toho před vyprodanými arénami bavili publikum jako skuteční umělci. S každým představením v jiné zemi rostlo jejich sebevědomí a rozhled. Byli mladí, krásní a talentovaní – není divu, že na své cestě potkali i velké lásky.
Pavel se během turné ve Švýcarsku bláznivě zamiloval do půvabné švýcarské krasobruslařky Sonji Grandové, která s revuí také vystupovala. Sonja byla stejně stará jako on a jejich vztah nabral rychlý spád.
V létě 1971 se vzali a usadili se na čas v rodné zemi Sonji, jenže Holiday on Ice měla naplánované vystoupení v zámoří – konkrétně v americkém státě Tennessee. Pavel neváhal a odstěhoval se s novomanželkou do USA, okouzlen představou svobodného života za oceánem.
Také Eva na jednom z večerů revue našla svou životní lásku – britského artistu Jacka Grahama, který v show vystupoval jako komik na bruslích a cvičitel zvířat. Jack byl vtipný, galantní a Evu si získal. Vdala se za něj již koncem 60. let během působení v Americe. Tím se naplnil i onen neplánovaný zvrat: sourozenci Romanovi se do Československa už nevrátili.
Láska je připoutala k novým domovům na Západě a politická situace po roce 1968 (sovětská okupace) návrat stejně zkomplikovala. Jejich původní dvouletý kontrakt u revue se prodlužoval, až se pobyt změnil v trvalé usazení.
Pro komunistický režim se z bývalých hvězd národa stali tak trochu neviditelní lidé. Jejich jména zmizela z novin a ve sportovních ročenkách se o nich mlčelo – podobně jako o jiných, kdo zůstali na Západě.
Osudová jízda
Na podzim 1971 prožívali sourozenci snad nejšťastnější období života. Oba byli čerstvě oddáni, stále mladí a plní energie, show v Americe měla úspěch. Pak ale přišel leden 1972 a s ním tragédie, která vše změnila.
Pavel Roman odjakživa miloval rychlou jízdu a silné stroje. V Americe si tento koníček mohl dopřát naplno – pořídil si sportovní auto a často brázdil americké okresky. Jednoho zimního večera roku 1972 spěchal za svým kamarádem, kterému slíbil pomoct spravit auto.
Pavel uháněl tmou, možná rychleji, než měl. Na nezpevněné, zaprášené silnici náhle vůz dostal smyk. Automobil se stal neovladatelným a plnou silou narazil do stromu u cesty. Náraz byl devastující. Když na místo dorazila pomoc, 29letý Pavel Roman už nejevil známky života.
Eva se o bratrově nehodě dozvěděla a naprosto ji to zničilo. Jejich vztah byl výjimečně blízký; sourozenci spolu prožili prakticky každý den od dětství. „Byl to nejen bratr, ale i nejbližší přítel a partner na ledě. Najednou tu nebyl,“ popsala později prázdnotu, která po Pavlovi zůstala.
V Československu se veřejnost zprávu o Pavlově tragické smrti dozvěděla jen v náznacích, režim se v oficiálním tisku o emigrantech zmiňoval nerad. Až 11. února 1972 – symbolicky v den, kdy Ondrej Nepela vyhrál olympijské zlato v Sapporu – se krátká zprávička o Pavlově úmrtí objevila, bez fanfár a detailů.
O to krutější bylo, že přesně o dva měsíce později, 31. března 1972, zahynula při autonehodě i Hana Mašková (22) – další miláček národa a Evina blízká kamarádka. Roku 1972 tak československé krasobruslení přišlo v krátké době o dva své legendární talenty.
Život ve stínu
Po Pavlově smrti zůstala Eva ve světě bez bratra. Opustila revuální život a spolu s manželem Jackem Grahamem zkusili na chvíli zpomalit. Přestěhovali se do Texasu, kde nějaký čas chovali koně a dokonce vedli malý penzion pro seniory – možná snaha o zakotvení a zapomenutí v úplně odlišném prostředí.
Klid však netrval dlouho; Eva byla stále plná energie a nakonec se s Jackem rozhodli ještě cestovat. Projeli křížem krážem Ameriku obytným vozem, poznávali místa, kde dříve vystupovali, tentokrát jako turisté.
Po roce 1989, kdy padla železná opona, se Eva poprvé vrátila do Čech navštívit maminku. Bylo to dojemné shledání po více než dvou desetiletích. S manželem dokonce roku 2001 přesídlili natrvalo zpět do vlasti, do vesničky Lipnice u Rokycan, aby se postarali o stárnoucí Evinu matku.
Eva s láskou pečovala o maminku až do její smrti roku 2005. Poté se v ní znovu ozvalo volání domova jejího muže – a manželé Grahamovi se vrátili do Anglie, odkud Jack pocházel. Usadili se v malebném venkovském domku, kde společně strávili klidná léta.
46 let prožili Eva s Jackem bok po boku. V roce 2014 však Evu zasáhla další bolestná rána, když její milovaný manžel zemřel. Zůstala opět sama, ve věku 68 let, v cizí zemi – ale neupadla do beznaděje. Stejně jako kdysi po Pavlově odchodu, i nyní v sobě našla vnitřní sílu jít dál.
Ač krasobruslení pověsila na hřebík už dávno, neznamená to, že zanevřela na pohyb – pětkrát týdně chodí plavat, hraje tenis a dokonce vyměnila led za kolečka, když si oblíbila rekreační jízdu na kolečkových bruslích po anglickém venkově.
Dodnes Eva Graham-Romanová žije v Anglii, kde v lednu 2026 oslavila 80. narozeniny. Na svůj rodný kraj však nezapomněla – udržuje kontakty s českými krasobruslaři a v roce 2026 má vystoupit jako čestná ambasadorka mistrovství světa v krasobruslení, které se bude po dlouhých letech konat v Praze.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Roman
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Romanov%C3%A1
https://www.kafe.cz/celebrity/eva-graham-romanova-zivotopis-30000311.html
https://zeny.iprima.cz/eva-romanova-o-kariere-v-krasobrusleni-492836
https://www.super.cz/clanek/celebrity-slavnemu-krasobruslari-29-se-stala-osudnou-rychla-jizda-zabil-ho-naraz-do-stromu-1029653
https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-vip-rozhovory/676066/tragedie-sourozencu-romanovych-pavel-zemrel-na-silnici-eva-ztraci-zrak.html
