Článek
Krátce po deváté hodině večer zhasínají všechna světla. Sedmnáctiletý Bruce opatrně schází po schodech do tmavé kuchyně. Otec Douglas „Dutch“ Springsteen sedí u stolu, před sebou šest prázdných lahví od piva a v prstech další otevřenou.
V zatemněné místnosti je cítit kouř z jeho cigarety. Bruce si tiše přisune židli. Pod nohama zaskřípe linoleum a od stolu se okamžitě ozve podrážděný hlas: „Nehrabej, sedni si.“
Tehdy v roce 1966 poslechne a zůstane s otcem sedět v tichu. Ve tmě nevidí na jeho tvář, slyší jen potahování z cigarety a cvakání lahve, kterou si otec přikládá ke rtům. Po chvíli se ozve ostrá otázka: „Co ze sebe hodláš dělat?“
Mladík odsekne první věc, která ho napadne. Vzápětí se zvedne lavina křiku. Bruce už ví, co bude následovat – otec vyskočí a začnou na sebe řvát. Z obýváku sem proniká vzlykání jeho matky Adele, která se drží stranou, dokud nesebere odvahu jít syna bránit. Než k tomu dojde, Bruce raději prchá zadním vchodem ven do chladné noci.
Tohle nebylo jediné takové nocování v kuchyni. Douglas Springsteen, válečný veterán a dělník bez stálé práce, zapínal televizi časně ráno, ale večer nesnesl rozsvícenou žárovku. Po setmění dům tonul ve tmě – a kdo rozsvítil, toho čekal otcův hněv.
Bruce na to vzpomínal často a veřejně: jak sedával naproti otci, který mlčel, pil a kritizoval každý jeho plán. „Táta se vrátil domů, naštvaný a opilý, seděl v kuchyni. V devět zhasil v domě všechna světla a běda, jak jste se je pokusili rozsvítit,“ popsal jednou.
V těch temných rozhovorech ho otec přiopilým hlasem častoval slovy jako „vyděděnec“ a „podivín“ – někdy s ještě peprnější nadávkou. Jako by syn ani nebyl člen rodiny, spíš podivná existence, kterou nechápe a stydí se za ni.
Bruceovi bylo jasné, proč jím otec pohrdá. Byl hubený kluk s dlouhými vlasy, nebavil ho sport ani práce rukama a celé hodiny trávil hraním na kytaru. Na maloměstě Freehold v 60. letech to nepůsobilo jako rozumná cesta k obživě.
Otec, sám jednoduchý muž se základním vzděláním, nedokázal synovu zálibu přijmout. Když se Bruce toulal po sousedství s elektrickou kytarou, Douglas Springsteen to bral málem jako osobní urážku. Věčně ho okřikoval, ať se „ostříhá a najde si poctivou práci“. Synovi bylo sedmnáct, ale v otcových očích se choval jako malé dítě nebo rovnou blázen.
Útěk za hudbou
Mezi otcem a synem to došlo tak daleko, že spolu téměř nemluvili. Bruce se začal domovu pokud možno vyhýbat. Po nocích hrával v baru po boku starších muzikantů a přes den nacvičoval s kapelou v garáži. Ve škole dlouho nevydržel a mimo domov byl raději než v kuchyni plné vyčítavého ticha.
Když matka Adele viděla, jak silně se Bruce upnul k hudbě, rozhodla se mu potají pomoci. Z rodinných úspor dala dohromady zálohu na jeho první elektronickou kytaru značky Kent – stála 60 dolarů, které pak rok splácela.
Vlastní nástroj pro něj znamenal svobodu. S kytarou v ruce pozoroval večer co večer otcova shrbená záda a přísahal sám sobě, že z tohohle domu jednou uteče.
V roce 1967, krátce po svých osmnáctých narozeninách, se Springsteen skutečně sbalil a odešel. Neměl kam jinam než do sousedního města Asbury Park, kde hrál po klubech za pár dolarů. Žil takřka v chudobě – spal na podlaze v pronajaté místnosti nad poschoďovým parkovištěm a jedl jen tolik, aby neumřel hlady.
Domů do Freeholdu se nevracel. Přes den vysedával v nahrávacích studiích a večer vystupoval v hudebních klubech kolem Jersey Shore. Občas přespal v opuštěné továrně, jindy u známých; hlavně ne u rodičů. Kdykoli se mu připomněl otec, slyšel v duchu jeho hlas: nic ze sebe nedokážeš, jsi výstřední budižkničemu.
Springsteen přiznal, že právě potřeba dokázat opak ho v té době poháněla nejvíc. Vztek a odpor vůči otci v něm zažehl tvrdohlavou ambici: ukázat celému světu, že se otec mýlil.
Mladý hudebník se v řadě ohledů zařekl, že nebude jako táta. Od puberty se úzkostně vyhýbal alkoholu – první pivo si dal až ve 22 letech, když měl jistotu, že pití ovládá on a ne ono jeho. Kokain a jiné drogy pro něj nikdy nepřipadaly v úvahu, i když mezi rockovými muzikanty tehdy patřily k dennímu chlebu. Zčásti to bylo z principu: alkohol doma viděl každý den, a tak o podobný „únik“ nestál.
Zčásti ale i ze strachu, že by v něm drogy mohly probudit stejnou temnotu, jaká se prohlubovala v otci. Bruce se dokonce ještě coby neznámý kluk rozhodl, že pokud někdy bude mít vlastní kapelu, vymýtí z ní tvrdé drogy úplně. Svůj slib později dodržel. Když jednou přistihl člena E Street Bandu se sáčkem kokainu, varoval ho bez okolků, že pokud si něco podobného vezme v jeho přítomnosti ještě jednou, poletí z kapely.
Z otcova stínu mezitím Springsteen unikl po svém: ve dvaceti už vystupoval jako předskokan v New Yorku a získal pověst vycházející hvězdy. Díky talentu, zarputilosti a troše štěstí podepsal v roce 1972 první smlouvu s velkým hudebním vydavatelstvím. V roce 1975, kdy mu bylo dvacet šest let, prorazil s albem Born to Run a stal se rockovou ikonou.
Z Bruce, kterému doma nadávali do podivínů, se naráz stal „The Boss“ – šéf legendární kapely a idol Ameriky. Zdálo by se, že tím dokázal otci definitivně, jak moc se mýlil. Jenže když v euforii vyprodaných stadionů Springsteen odložil kytaru, našel v sobě cosi, před čím roky utíkal: stejnou nemoc, jaká sužovala jeho otce.
Strach z dědictví po otci
V roce 1981 vyrazil Bruce Springsteen na své první dlouhé turné po Evropě. Koncerty byly úspěšné, hudebně se mu dařilo – a přesto se cítil nejhůř ve svém životě. „Narazil jsem do zdi,“ popsal později stav vyčerpání, úzkosti a vnitřní prázdnoty, který ho v dvaatřiceti letech zaskočil.
Nepomáhalo nic: peníze, potlesk ani sláva nezahnaly palčivý pocit beznaděje, který dobře znal z dětství. „Věděl jsem, co to je. Viděl jsem to na tátovi – jeho ochromující deprese a izolace,“ řekl po letech v rozhovoru. Uvědomil si, že stejná tíseň, která kdysi sedávala s otcem v kuchyni, dohnala nyní i jeho samotného. A poprvé se vážně polekal, že možná neunikne „závěru, jaký u nás v rodině bývá zvykem“.
Nebyl to planý strach. Douglas Springsteen mezi tím dál žil v New Jersey a jeho duševní stav se nezlepšoval. Nikdy nevyhledal odbornou pomoc. Trpěl prudkými výkyvy nálad a paralytickými depresemi, které ho s věkem zcela ovládly. Rodina až dodatečně pochopila, že za podivínstvím a hrubostí otce byla celou dobu závažná duševní porucha.
Později lékaři u Douglase diagnostikovali schizofrenii – nemoc, jíž se v 60. letech nikdo nevěnoval a kterou on řešil po svém, tedy alkoholem a zášťí vůči okolí. Bruce sledoval otcův pozvolný sešup z dálky. Čím víc se mu profesně dařilo, tím víc se v něm vkrádalo přesvědčení, že je jen otázka času, kdy i jeho dostihne tatáž temnota. Rozhodl se proto udělat opak toho, co celý život odmítal jeho otec: vyhledal terapeuta a zahájil dlouhodobou léčbu.
Do psychoterapie nastoupil Springsteen v roce 1982, krátce po vydání syrového akustického alba Nebraska. Deprese a úzkosti, které ho při tvorbě toho alba zaplavily, ho přiměly jednat. Léčil se v tichosti, bez vědomí veřejnosti a fanoušků. Svěřil se až o mnoho let později. „Chodil jsem na terapii od svých třiatřiceti“, napsal ve svých pamětech.
„Ochromoval mě děs, že se z toho nikdy nedostanu a skončím jako otec.“ Terapie mu pomohla nahlédnout svou nemoc i rodinné dědictví s odstupem. Postupně pochopil, že sklon k depresi mohl zdědit – ale na rozdíl od otce má tu výhodu, že o nemoci ví a může proti ní něco dělat.
Springsteen zpětně přiznal, že právě psychické obtíže jeho rodičů jsou hlavním tématem většiny jeho písní. „Bojovali s tím celý život – a já o tom celý život píšu. Je to věc, která mě uvnitř užírá a už vždycky bude.“ V textu skladby „Adam Raised a Cain“ dokonce shrnul svou zkušenost do jediné věty: „Do života se rodíš, abys platil za hříchy někoho jiného.“
Tím „někým“ měl na mysli právě svého otce. Jako mladý hudebník nedokázal s Douglasem mluvit přímo, a tak napsal písně, které fungovaly jako vzkazy. Když v roce 1980 vydal píseň „Independence Day“ (Den nezávislosti), adresoval ji svému otci – oznamoval v ní, že odchází a už dál nebude stát v jeho stínu. V temné skladbě „My Father’s House“ (Dům mého otce, 1982) se znovu vrací do otcova prázdného domu a hledá vysvětlení, proč jejich vztah nikdy nefungoval.
Springsteenovy koncerty v 80. letech těmito tématy doslova pulsovaly. Při živém provedení „My Father’s House“ na jednom koncertě dokonce fanouškům vyprávěl, jak „po nocích stále dokola projížděl kolem domu svého táty a nevěděl proč“. Teprve terapeut mu prý vysvětlil, že se vrací na místo, kde se něco v minulosti pokazilo – jako by čekal, že tichou přítomností u rodného domu půjde staré rány spravit.
Smíření v Los Angeles
Rány z dětství se ovšem nakonec začaly hojit jinde. V roce 1990 se Bruce Springsteen připravoval na narození svého prvního dítěte. S manželkou Patti Scialfou tehdy žili v Kalifornii a Bruce se dušoval, že tak dobrého otce, jako hodlá být on, svět neviděl. Těsně před porodem nečekaně zazvonil telefon.
Ve sluchátku se ozval hluboký hlas: „Bruce? Tady táta…“ Douglas Springsteen, tehdy šestašedesátiletý, sedl na letadlo a přiletěl za synem přes celé Státy. Po příletu do Los Angeles stál nesměle přede dveřmi a nevěděl, jak začít. Bruce ho po letech objal a pozval dál.
O několik dní později se Douglas dočkal vnuka. Zůstal s rodinou několik týdnů a nenápadně pomáhal, kde mohl. Jednoho večera, když mladí manželé uspali dítě, seděl Bruce s otcem v obýváku u dvou lahví piva – tentokrát rozsvíceně a bez křiku. Novopečený děda se zadíval na svého syna a potichu řekl: „Bruce, byl jsi na nás celou tu dobu hodný.“
Odmlčel se, jako by hledal správná slova, a pak dodal: „Já na tebe ne.“ Bruce Springsteen tu větu ve své knize popisuje jako zásadní moment smíření. Byla to jednoduchá omluva, ale poprvé v životě slyšel otce uznat vinu. „Nic víc jsem nepotřeboval. To stačilo,“ uvedl zpěvák.
Vztah s otcem se tím sice zázračně neproměnil – Douglas Springsteen nebyl muž, který by dokázal dávat najevo city –, ale tiché odpuštění proběhlo na obou stranách. Když v roce 1998 otec ve věku 73 let zemřel, nad rakví nestál zahořklý syn, ale smířený muž.
Bruce Springsteen později přemýšlel, proč muselo mezi ním a otcem dojít k tak bolestnému odcizení. „Nebyl jsem k němu ve svých písních úplně fér,“ uznal sebekriticky po mnoha letech psychoterapie. Pochopil prý, že svého otce záměrně vykresloval jako chladného přísného tyrana – jako obecný symbol despotického rodiče. „Byl to můj způsob, jak své dětství zobecnit, udělat z něj příběh, který mnoho lidí zná ze svého života,“ vysvětloval.
Skutečnost ale bývá složitější. Ne v tom, co se stalo – na temné večery v kuchyni ani na křik se nedá zapomenout –, ale v otázce proč se tak dělo. Douglas Springsteen nebyl zdravý. Jeho synovi trvalo půl života, než to pochopil. Ve společné fotografii ze 70. let, jedné z mála, kde stojí vedle sebe, se sotva podobají rodině: otec nehybně hledí před sebe, syn stojí o půl kroku opodál s nejistýma očima.
Přesto Bruce dnes říká, že v něčem pro něj byl otec hrdina. Věta, kterou použil v jednom představení na Broadwayi – „můj hrdina a můj největší protivník“ – přesně vystihuje jejich komplikovaný vztah. Syn v otci celý život hledal to lepší, co by mohl milovat, a bojuje s tím dodnes.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Bruce_Springsteen
https://www.simonandschuster.com/books/Born-to-Run/Bruce-Springsteen/9781501141522
https://www.newyorker.com/magazine/2012/07/30/bruce-springsteen-profile-we-are-alive
https://www.telegraph.co.uk/books/what-to-read/bruce-springsteen-my-father-only-called-me-outcast-misfit-weirdo/
https://www.irishtimes.com/culture/music/rock-pop/fear-and-self-loathing-in-bruce-springsteen-1.958598
https://www.rollingstone.com/music/music-features/true-bruce-springsteen-goes-deep-from-early-trauma-to-future-of-e-street-106550/
https://www.cbsnews.com/video/bruce-springsteen-opens-up-about-struggle-with-depression/
https://www.hollywoodreporter.com/news/general-news/springsteen-broadway-netflix-trailer-watch-bruce-springsteen-special-1164086/
https://www.biography.com/musicians/a69072667/bruce-springsteen-father-relationship
https://www.rabbitroom.com/post/prodigal-sons-and-fathers-in-the-music-of-springsteen
