Článek
Bylo 31. října 1967 okolo deváté večer. Okolní ulice pohltila černočerná tma. Tisícovky studentů pražských vysokých škol, převážně techniky z ČVUT, se spontánně vydaly do města. V rukou drželi zapálené svíčky, které mihotavě osvětlovaly odhodlané mladé tváře.
Kvůli čemu? Koleje se v té době často potýkaly s tím že netekla voda, nefungovala elektřina ani ústřední topení. Vzhledem k chladnému počasí toho roku a (opět) nefunkčnímu ústřednímu topení si studenti na pokojích instalovali improvizovaná elektrická topidla, často vyrobená z topných spirál do žehliček. Tato zařízení masivně přetěžovala poddimenzovanou a provizorní elektrickou síť, což vedlo jen k dalším pravidelným kolapsům.
Z jejich úst znělo dvojznačné heslo „Chceme světlo, chceme více světla!“ Skandovali ho zpočátku se špetkou ironie – vždyť šlo doslova o elektřinu. Chtěli si večer rozsvítit na učení a nebýt potmě v promrzlých pokojích.
Ale ta slova nesla i jiný význam, který s každým dalším krokem nabýval na síle. Světlo znamenalo naději a změnu. A tma už neznamenala jen zhasnuté žárovky, ale celý dusivý režim, proti kterému se v nich rodil tichý vzdor.
Průvod se valil nocí jako řeka světélkujících bodů. Studenti se chovali překvapivě ukázněně – uhýbali projíždějícím autům i tramvajím, šli po chodnících. Mnozí se ještě usmívali; připadalo jim to celé trochu jako recese, společný happening, kterým chtěli upozornit na zoufalé podmínky na kolejích.
Co se jim asi honilo hlavou? Netušili, kam až je tahle tichá rebelie zavede. Netušili, že právě opouštějí hranice všedního studentského života a vstupují do dějin.
Prošli kolem Pražského hradu a zamířili dál – snad na Hradčanské náměstí, snad až na Václavák. O trase se chvilku diskutovalo; někteří navrhovali dojít až před sídlo prezidenta. Nakonec se průvod stočil do úzké Nerudovy ulice, klikatící se dolů na Malou Stranu.
Počet účastníků mezitím narostl na přibližně patnáct stovek. V úzkém historickém koridoru se sbíhající davy semkly těsně k sobě. Z dálky to možná vypadalo jako podivný pohřební průvod se svícemi.
Na konci Nerudovy ulice čekalo překvapení. Vrátný z nedalekých vojenských skladů už stihl alarmovat bezpečnost a cestu zatarasily šiky policejních aut. Vozy Veřejné bezpečnosti vytvořily zátaras krátce před desátou hodinou večerní. Studenti v prvních řadách instinktivně zastavili.
Nikdy nic podobného nezažili. Ozbrojení muži v uniformách proti nim – to až dosud znali jen z vyprávění. Teď tomu čelili sami. Přesto se někteří z demonstrantů pokusili s policisty mluvit. Vysvětlovali jim, že průvod je spontánní, že nemá žádné vůdce ani politický cíl – chtějí jen světlo a klid na studium. Chvíli to vypadalo, že se snad povede situaci uklidnit domluvou. Ale to byl omyl.
Diskuse skončila, začalo peklo. Policejní vozy bez varování vjely do zástupu studentů. Ulicí se rozlehl křik – vepředu nastala tlačenice, dav neměl kam ustoupit. Studenti z první linie padali na kapoty aut, tisknuti těmi vzadu. Zmatek. Někdo upustil svíčku a plamen zhasl pod dusotem nohou. Jiný zakopl na nerovném chodníku.
A vtom se do tmy zavrtal nový, palčivý vjem: štiplavý kouř a štípání v očích. Esenbáci spustili slzný plyn. Z otevřených okének aut stříkali pálivý aerosol přímo do obličejů mladých lidí namačkaných kolem. Do toho začaly svištět pendreky. Ozývaly se duté rány, když gumové obušky dopadaly na ramena, záda a hlavy. Tohle už nebyla žádná recese. V úzké ulici nastal chaos a děs.
Zakuklení příslušníci VB postupovali nekompromisně. Nebylo úniku. Lidé kašlali a naslepo se snažili chránit rukama před ranami. Ti vzadu se tlačili pryč, ti vepředu se neměli kam hnout.
V té změti někdo cynicky zvolal: „Tady máte to vaše světlo!“ Smích několika policistů se mísil s bolestivými výkřiky zasažených. Později studenti vzpomínali, že právě tahle věta, vyštěknutá s krutou ironií, jim utkvěla v paměti. Kyselý dým slzného plynu štípal v očích až k slzám.
Asi po třičtvrtě hodině ostrého zásahu už na ulici zůstaly ležet jen skleněné střepy ze svíček, rozházené kabáty a krvavé kapesníky. Policisté zatím vtáhli do antonů několik studentů a rozhodli se zbytek demonstrantů vytlačit zpět na Strahov. Dav ustoupil.
Omámení a kašlající mladí lidé ustupovali do kopce tam, odkud vyšli. Těch několik zatčených – byli mezi nimi náhodní kolemjdoucí i nejhlasitější protestující – odvezly vozy VB k výslechům. Ostatní studenty ale noční můra teprve čekala. Záhy zjistili, že domov už pro ně není bezpečné útočiště.
Před strahovskými kolejemi se mezitím shromáždily další posily bezpečnosti. Dorazila zvláštní pohotovostní jednotka – mladí příslušníci SNB, kteří podle svědků „měli zjevnou chuť studenty mlátit“. Nádvoří před bloky se plnilo hloučky rozhořčených studentů.
Bylo kolem jedenácté večer. Policisté postavili do řady asi patnáct svých vozů a drželi zajaté studenty uvnitř, což jen zvýšilo napětí. Z davu před kolejemi se ozývalo skandování požadavku, aby zadržení kolegové byli propuštěni.
Několik mladíků si demonstrativně sedlo na obrubník, inspirováni západními protesty. Vzduch byl mrazivý a naplněný strachem i vzdorem. Tady, daleko od centra, už nebyli žádní náhodní kolemjdoucí, žádní cizí svědci – jen studenti a ozbrojená moc.
Stačila jediná jiskra a situace explodovala. Tou jiskrou se staly drobné kamínky, které kdosi ze zoufalství hodil směrem k policejním autům. Možná proletěly sotva dva nebo tři – drobné, neškodné gestíčko vzdoru. Ale to už úplně stačilo. Jako by tím aktem padla poslední zábrana, utrhli se ze řetězu i zasahující policisté.
Se zběsilostí, která všechny zaskočila, se vrhli vpřed a nastalo brutální druhé dějství. Začali mlátit všechny před sebou hlava nehlava. Dlouhé pendreky svištěly vzduchem a dopadaly bez rozlišení na demonstranty i na ty studenty, kteří se v tu chvíli vraceli domů ze studoven a o protestu vůbec nevěděli.
Nikdo neunikl – ránu schytal každý, kdo se dostal do blízkosti uniformovaných mužů. Studenti se v panice rozprchli do okolí a do budov kolejí.
Mysleli si, že uvnitř budou v bezpečí univerzitní půdy. Omyl. Příslušníci VB vběhli dovnitř za nimi. Na schodištích kolejí se odehrávaly děsivé scény: policisté honili prchající studenty patra co patra, stříkali slzný plyn do uzavřených chodeb a mlátili ty, které dostihli. Na některých pokojích se studenti zoufale pokoušeli zabarikádovat. Ozývalo se kopání do dveří.
„Rozsviťte!“ křičeli paradoxně zasahující muži; v nastalém šeru špatně viděli a domnívali se, že studenti schválně zhasli, aby ztížili zásah. Když nikdo nerozsvítil, bušili do vratkých dveří dál. V jednom z dívčích bloků povolila zárubeň a dveře se s praskotem rozletěly. Dovnitř se nahrnuli dva ozbrojenci. Na patře vypukl plačtivý křik.
K úplnému potlačení nepokojů došlo až kolem jedné hodiny ráno. Strahov utichl. Dvůr mezi kolejemi zahalila mlha smíšená s dýmem. Sem tam zapraskalo sklo pod něčími kroky. Policisté odváděli poslední zadržené. V okolí postávaly hloučky studentů – třásli se zimou, šokem i vzteky.
Někdo na tom byl hůř a potřeboval oporu spolužáků, aby došel. Na zemi zůstaly ležet krvavé obvazy a rozšlapané svíčky, jejich vosk rozmazaný po asfaltu. Tma, pro kterou to všechno začalo, pořád trvala. Ale uvnitř těch, kdo tu noc přečkali, hořelo něco nového – spravedlivý hněv.
Místo strachu teď cítili především pobouření a odhodlání. Co bude dál? Co řeknou zítra ve škole? A co na to rodiče, vedení univerzity, noviny? To zatím nikdo netušil.
Ráno 1. listopadu 1967 se zpráva o brutálním zásahu bleskově roznesla. Stovky podlitin a pět těžce zraněných studentů – taková byla účetní bilance z nočního běsnění. Přes noc zatčených bylo nakonec šest osob a v průběhu rána všechny propustili, ale mnozí další měli ještě týdny nosit na těle modřiny a v duši traumatizující vzpomínky.
Většina z lehce zraněných raději ani nevyhledala lékaře, aby se vyhnula nepříjemným otázkám – a možná i dalším postihům. Nepodařilo se to ututlat a mělo to negativní mediální i celospolečenskou odezvu. Poprvé od stalinských padesátek tisk otevřeně informoval o policejní brutalitě. Dokonce i oficiální mládežnický deník Mladá fronta otiskl zprávu, která kritizovala „excesy“ zásahu (byť opatrně a s výhradami vůči formě protestu).
Akademičtí funkcionáři většiny pražských i mimopražských vysokých škol se studentů zastali. Rektor Univerzity Karlovy Oldřich Starý a rektor ČVUT Josef Kožoušek vydali prohlášení odsuzující násilí bezpečnostních složek a apelující na urychlenou nápravu poměrů na koleji.
Rodiče studentů – mnozí z nich sami komunisté byli zděšeni: nechtěli přece, aby jim „socialistická policie“ beztrestně mlátila děti. I to přililo olej do ohně.
Následovala mimořádná schůze vedení ministerstva vnitra a představitelé režimu pochopili, že mají problém. Komunistický aparát se samozřejmě pokusil shodit vinu na „iniciátory akce“.
Prezident a první tajemník KSČ Antonín Novotný veřejně pochválil Veřejnou bezpečnost za tvrdý zásah a hřímal o nutnosti potrestat rozvratné živly. Jenže doba se změnila – už nebylo tak snadné zakroutit krkem těm, kdo vyčnívali. Ještě před pár lety by účast na takové protestní akci nepochybně znamenala pro každého studenta vyhazov ze školy a možná i kriminál.
V listopadu 1967 si už ale režim takovou jistou rukou vládnout nemohl. Přesto byli někteří studenti vyloučeni ze studií nebo předčasně odvedeni na vojnu jako tichá forma trestu. A do Strahovské menzy přijel situaci vysvětlovat tajemník pražského městského výboru KSČ, obávaný soudruh Martin Vaculík.
Postavil se před zaplněný sál roztřesených i vzdorných studentů a spustil stranickou litanii. Apeloval na klid a poslušnost. Tvrdil, že výpadky proudu budou řešit. Pak však neudržel nervy a s typickou nadřazeností pronesl: „My víme, jaké světlo chcete!“
Měl tím samozřejmě na mysli ideologické osvícení kapitalismem. Následovalo ohromené ticho. Tento posměšný výrok se stal legendárním – a pro Vaculíka vlastně politickým epitafem.
Události tzv. strahovských událostí vyvolaly v celé společnosti rozhořčení. Co mělo být původně malým recesistickým protestem kvůli nefungující elektřině, se změnilo v něco, o čem psaly noviny a mluvili lidé po celé republice. Historikové později označili brutální zákrok na Strahově za jednu z předzvěstí Pražského jara 1968.
Říká se dokonce, že to byl „malý sedmnáctý listopad“. Otevřené vystoupení mladé generace proti zkostnatělému režimu a následná policejní zvůle radikalizovaly veřejné mínění. Strahovské události zapůsobily jako roznětka. Komunistická moc ztratila poslední zbytky autority, zejména mezi studentstvem.
Sám prezident Novotný tímto incidentem ztratil půdu pod nohama – poslední hřebíček do rakve jeho éry. Začátkem ledna 1968 byl odstaven z čela strany a v průběhu jara přišel i o funkci prezidenta. Novým vůdcem KSČ se stal Alexander Dubček a odstartoval proces, který vešel ve známost jako Pražské jaro. Začalo se blýskat na lepší časy.
Ještě v zimě a na jaře 1968 dokázali studenti využít nově nabyté svobody. Založili nezávislý vysokoškolský studentský svaz, vydávali vlastní časopisy, organizovali obrovské veřejné debaty s reformními politiky – dokonce s přímými přenosy v rozhlase. Ti nejodvážnější z nich šli ještě dál a na sklonku roku 1968 vytvořili radikální Hnutí revoluční mládeže, inspirované západní Novou levicí.
Jejich sny o skutečné změně však brzy narazily. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy vtrhla do rozbíhajícího se světla jako temný mrak. Cizí tanky zadusily zárodky reforem. V listopadu 1968 sice studenti vyhlásili na protest okupační stávku a sepsali Studentské desatero s požadavky (včetně stažení okupačních vojsk a respektování lidských práv), jenže tentokrát už neuspěli.
Normalizace se rozjela naplno a jakýkoli odpor byl záhy zlikvidován. Studentský svaz zakázali, nejaktivnější jedince zavřeli do vězení. Z někdejších strahovských demonstrantů se stali disidenti – například Petruška Šustrová, Jaroslav Bašta, Petr Uhl či Ivan Dejmal si za svoje občanské postoje odseděli i čtyři roky.
Když se tito mladí idealisté počátkem sedmdesátých let vraceli z cel, čekal na ně úplně jiný svět. Euforie roku 1968 byla tatam, společnost sevřel strach a apatie. Přesto vzpomínka na malou bitvu o světlo nezmizela. Byla to připomínka, že i v temnotě totality se našli lidé, kteří zvedli hlavu. Byla to tichá inspirace pro ty, kteří o dvě desetiletí později – v listopadu 1989 – opět zaplnili ulice. Tentokrát s lepším koncem.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Chceme_sv%C4%9Btlo!
https://plus.rozhlas.cz/rok-1967-chceme-svetlo-strahovska-demonstrace-vysokoskolskych-studentu-rozehnana-7584644
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/0801-4-13.pdf
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-chceme-svetlo-ojedinely-studentsky-protest-predznamenal-prazske-jaro-239084
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/chceme-svetlo-volali-studenti-pred-40-lety-142515
https://www.lidovky.cz/domov/studenti-v-roce-1967-chceme-svetlo.A071031_000057_ln_noviny_sko
https://www.forum24.cz/chceme-svetlo-50-let-od-brutalniho-zasahu-vb-proti-studentum-na-strahove
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/protest-chceme-svetlo-studenty-ze-strahovskych-koleji-privitaly-obusky-slzny-plyn-a-nepricetni-policiste_432612.html
https://www.novinky.cz/clanek/historie-historik-rozhnevanemu-lidu-v-srpnu-1968-chybel-vudce-40441118
https://www.vysokeskoly.cz/clanek/studentske-protesty-koleje-bez-elektriny-index-jako-zbran-a-masakr-na-namesti-nebeskeho-klidu
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/194643-chceme-svetlo-znelo-pred-triactyriceti-lety-na-strahove
https://www.pametnaroda.cz/cs/spontanni-demonstrace-studentu-v-praze-tzv-strahovske-udalosti
https://domaci.hn.cz/c1-22313750-pred-40-lety-studenti-protestovali-kvuli-elektrine
https://aktualne.cvut.cz/zpravy-z-medii/20171029-strahovske-udalosti-v-roce-1967-byly-predzvesti-prazskeho-jara
