Článek
Ráno 12. února 1957 se filmový režisér Jiří Weiss odhodlal k telefonátu, který mohl změnit kariéru tehdy dvacetileté herečky. Právě dokončoval přípravy nového psychologického dramatu Vlčí jáma a po kamerových zkouškách se rozhodl do hlavní role schovanky Jany obsadit Janu Rybářovou.
Když vytočil číslo, bylo však pozdě. Herečka v noci spáchala sebevraždu a Weissovi už telefon neměl kdo zvednout. Životní úlohu nakonec získala druhá adeptka – Jana Brejchová – a právě tato role nastartovala její hvězdnou filmovou dráhu.
Jana Rybářová se narodila 31. března 1936 v Praze. Od dětství ji přitahovalo umění: učila se hře na klavír a v deseti letech nastoupila do dětského baletu při Smetanově divadle. Na konzervatoř ji přijali nejprve na taneční oddělení.
Ve třetím ročníku si plavovlasé sedmnáctileté studentky s hlubokýma hnědýma očima všiml režisér Václav Krška, který právě hledal představitelku Aničky do filmu Stříbrný vítr podle románu Fráni Šrámka. Rybářová ho okouzlila přirozeností projevu i křehkým půvabem.
„Řeknu vám, že s takovým plachým děvčetem jsem se dosud nesetkal. Když ke mně přišla, hlavu nepozvedla, oči měla přilepené na špičkách bot a jen šeptala,“ popsal později Krška první setkání s mladou adeptkou herectví. Ve filmu nakonec roli Aničky Karasové získala a na plátně v nesmělém dívčím pohledu ztělesnila romantiku i vzdor. Diváky si okamžitě podmanila.
Natáčení Stříbrného větru proběhlo už v roce 1954, do kin se však snímek z dobových ideologických důvodů dostal až o dva roky později. Mezitím stihla Rybářová natočit další menší role, převážně opět pod Krškovým vedením.
Ve filmu Z mého života ztvárnila mladou spisovatelku Elišku Krásnohorskou po boku Karla Högera v roli skladatele Bedřicha Smetany. V historickém Daliborovi (1956) si zahrála schovanku Jitku a její pěvecké party tehdy nazpívala operní diva Libuše Domanínská.
Už během studií tak Jana získávala cenné zkušenosti před kamerou i širší popularitu. Roku 1955 úspěšně absolvovala konzervatoř a hned poté nastoupila do stálého angažmá u činohry Realistického divadla v Praze. Během dvou let na jevišti odehrála osm různých postav.
Ve filmu i v divadle ji režiséři téměř výhradně obsazovali do rolí čistých, krásných a citlivých dívek. Taková byla na plátně i ve skutečnosti – působila zranitelně a étericky, přesto v sobě měla zaujetí a talent, díky kterému rychle vystoupala mezi uznávané herecké naděje své generace.
Nechtěná popularita
První velký úspěch přišel právě se Stříbrným větrem. Ačkoliv premiéra proběhla až na sklonku roku 1956, jméno Jany Rybářové mezitím proniklo do širšího povědomí filmových fanoušků. Mladá herečka se rázem ocitla v zářivém světle popularity, o jaké nikdy nesnila.
Lidé ji začali poznávat na ulici a psát jí obdivné dopisy – často velice osobní a zamilované. Janě však taková pozornost nebyla příjemná. V soukromí byla totiž nesmírně plachá a uzavřená. Úspěch ji zaskočil a veřejné oslavy své krásy a talentu nedokázala přijímat s lehkostí.
Bála se, že fanoušky zklame, a trápila se obavami, že „z ní nikdy nebude dobrá herečka“. Její nejbližší ji sice podporovali, ale sama v sebe příliš nevěřila. Stále na sobě viděla chyby – vadila jí například vlastní postava na plátně.
Po zhlédnutí jednoho ze svých filmů si do deníku poznamenala, že má „v obličeji tváře tlusté jako králík“. Takové sebevýčitky nebyly ojedinělé. Rybářová trpěla nadměrným pocitem zodpovědnosti a úzkostí, že svým výkonem neobstojí.
V jejích devatenácti letech se k pracovnímu vypětí přidaly i zmatky v osobním životě. Od sedmnácti let chodila s o pár let starším přítelem, kterého v diáři označovala křestním jménem Karel.
Jejich vztah trval tři roky, ale byl poznamenán Janinou zdrženlivostí. Zamilovala se sice snadno, ale citům se oddávala jen platonicky. Fyzickou lásku odmítala – s Karlem se vodila za ruku a dovolila jen občasnou pusu. Mladého muže tím frustrovala. Opakovaně se kvůli tomu hádali a rozcházeli. Ve slabé chvilce jí dokonce vyhrožoval sebevraždou, jindy zase tím, že jí ublíží.
Jana všechny spory hluboce prožívala. V dubnu 1956 si do deníku napsala: „Chtěla bych se umět zabít, protože už nevím, jak z toho všeho ven. Žít neumím, lásku neumím, hrát neumím a hlavně nevím, jak hrát líp.“
Z této soukromé zpovědi je patrné, že se v pouhých dvaceti letech cítila na dně – zmítaná pochybnostmi o sobě samé v práci i v lásce. Krátce poté se její první vážný vztah definitivně rozpadl.
Legenda o lásce
Pohádkový film Legenda o lásce znamenal pro Rybářovou nový profesní vrchol – a zároveň zásadní zlom v osobním životě. Václav Krška ji v roce 1956 obsadil do hlavní role princezny Širín v romantickém příběhu na motivy hry Nazima Hikmeta.
Šlo o československo-bulharskou koprodukci natáčenou v exteriérech Bulharska. Pobyt na zahraničním natáčení byl pro dvacetiletou herečku prvním delším odloučením od domova. V orientálních kulisách a rozpálených bulharských lokacích budila krásná plavovláska pozornost všude, kde se objevila.
Kolega Karel Fiala, který v Bulharsku působil při souběžném natáčení Labakana, později vzpomínal, že místní muži byli Janou úplně uchváceni a chovali se tak dotěrně, že ji štáb musel chránit před jejich příliš bouřlivým obdivem. Rybářová však svůj zájem upřela jinam: na kolegu z hereckého ansámblu, o devatenáct let staršího operního pěvce Přemysla Kočího.
Přemysl Kočí byl v pohádce Legenda o lásce obsazen do vedlejší role vezíra. Ve skutečnosti šlo o známého sólistu Národního divadla – charismatického bonvivána, kterému ženská přízeň rozhodně nebyla cizí. Kočí rychle postřehl Janinu osamělost a plaché kouzlo.
Několikatýdenní pobyt v Bulharsku sblížil dva umělce různých generací i povah. Jana navzdory velkému věkovému rozdílu ke staršímu kolegovi citově přilnula a zdálo se, že její city jsou opětovány.
Kočí sám později připustil, že se snažil mladou herečku upoutat – zároveň ji ale už tehdy varoval. „Dej si na mě pozor, jsem lotr,“ řekl jí údajně na rovinu během společně tráveného času. Románek v daleké cizině probíhal zřejmě spíše v mezích platonické náklonnosti, ale Janě stačil k tomu, aby se zamilovala.
Po návratu do Prahy však jejich vztah neměl pokračování. Kočí byl ženatý a hodlal se vrátit ke své rodině. Mladá herečka se ocitla ve složité situaci. Rychle pochopila, že příběh, který prožila na natáčení, nemůže mít šťastné rozuzlení.
Začaly ji dohánět pocity viny. Nechtěla nikomu rozbíjet manželství a svému deníku se svěřila, že „nechce být tajnou, trapnou milenkou“. Jenže veřejnosti románek neunikl a zprávy o jejím citu k ženatému muži se donesly i do filmových ateliérů.
Neověřené klepy se šířily zákulisím. Jana o sobě slýchala nepříjemné narážky, které se jí hluboce dotýkaly. Křehká dvacetiletá dívka se najednou stala terčem drbů, jaké dosud znala jen z bulvárních sloupků.
V padesátých letech panovaly v konzervativním filmovém prostředí přísné mravní nároky na hvězdy stříbrného plátna. Ač neudělala nic skutečně špatného, Rybářová se cítila provinile a poníženě. Trápila se tím, co se o ní povídá, a nedokázala se přenést přes vlastní zklamání v lásce.
Proti všem
Po návratu z Bulharska na podzim 1956 čekala Janu Rybářovou další velká výzva. Tentokrát již mimo ochrannou náruč režiséra Kršky – roli jí nabídl zkušený tvůrce Otakar Vávra. Ve výpravném historickém dramatu Proti všem obsadil Rybářovou jako novicku Martu.
Byla to opět postava nevinné, citlivé dívky, v něčem symbolicky blízká hereččině vlastní povaze. Během natáčení tohoto filmu ale Rybářová bojovala s hlubokou vnitřní krizí. Psychicky se ocitla na dně.
Po měsících tichého trápení se rozhodla celou situaci řešit – chtěla ukončit známost s Přemyslem Kočím, dokud nebyla příliš daleko za hranou pouhého přátelství. Svěřila se matce, že se s ním musí definitivně rozejít. Ještě ten večer, 11. února 1957, však na ni všechno dolehlo.
Nad ránem 12. února našli rodiče mladou herečku v jejím pokoji bez známek života. Jana Rybářová se rozhodla dobrovolně odejít. Uzavřela se v malé místnosti u sebe doma a pustila do ní svítiplyn z trouby.
V dopise na rozloučenou, který napsala na kus papíru, po sobě zanechala sobě mimo jiné vzkaz, že není tak cenným člověkem, aby jejího života bylo třeba litovat. Sebevražda tehdy dvacetileté talentované herečky šokovala rodinu i širší veřejnost.
Tragédie mohla mít následky i pro její blízké – unikající plyn ohrozil celý dům a k výbuchu jen zázrakem nedošlo. Přivolaný lékař už mohl pouze konstatovat smrt. V dobových zprávách se objevila i osobní poznámka, která měla nepřímo zpochybnit nejhorší pomluvy o jejím vztahu.
Její smrt přišla v době, kdy řadu výsledků své práce ještě sama ani neviděla. Tři z filmových rolí Jany Rybářové měly premiéru až několik měsíců po její smrti. Na jaře a v létě 1957 šel do kin pohádkový Labakan, poetická Legenda o lásce i husitský epos Proti všem.
Diváci tak v kině stále ještě obdivovali půvabný úsměv a bezprostřední herectví mladičké blondýnky, zatímco noviny již dávno přinesly zprávu o její tragické smrti. Jana Rybářová byla 18. února 1957 pohřbena na Vyšehradském hřbitově v Praze mezi významné osobnosti české kultury.
Její nesmírně krátká, leč výrazná umělecká dráha nezůstala zapomenuta. Básník Jaroslav Seifert jí posmrtně věnoval báseň Mladičká Jana Rybářová ve sbírce Koncert na ostrově (1965) a filmoví historici dodnes řadí Rybářovou po bok největších talentů své generace.
Navždy zůstala „tou mladou dívenkou“ z poetických filmů 50. let a její filmové postavy plné života už nikdy nemohly zestárnout.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/jana-rybarova-2
https://hn.cz/c1-21646200-jana-rybarova
https://www.krajskelisty.cz/praha/24443-vsechno-nebo-nic-zamilovala-se-do-zenace-zakernym-drbum-pak-ale-celit-nedokazala-tajnosti-slavnych.htm
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1002144261-nevyjasnena-umrti/400223100031009/
https://www.csfd.cz/tvurce/16272-jana-rybarova/biografie/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Ryb%C3%A1%C5%99ov%C3%A1
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/36746/jana-rybarova
https://nfa.cz/dokumenty-ke-stazeni/badatelske-pomucky/pozustalosti/rybarova_jana.pdf
