Článek
Cesta veřejnou dopravou není jen o tom, že se já dostanu z bodu A do bodu B. Je také o jisté ohleduplnosti a slušnosti vůči ostatním pasažérům. Na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že když druzí myslí pouze na sebe, nakonec na to doplatíte vy… a třeba i vaše rodina.
Autobus a vlak
Rodinný výlet byl naplánovaný a stačilo jediné: dorazit včas na autobusovou zastávku, nastoupit a potom stihnout přípojný vlak. Vzhledem k určité časové rezervě na přestup to neměl být problém — aspoň teoreticky. Chápala bych kolony, nesjízdnou silnici nebo jakoukoli vyšší moc. Ale to, že jsme přípojný vlak nestihli z důvodu neohleduplných cestujících, mě ještě dlouho pilo krev.
Zpoždění se navyšuje
Autobus přijel se zpožděním tří minut. To by samo o sobě nevadilo: vlakový perón je hned vedle autobusové zastávky a na přestup nám ještě zbývalo deset minut. V klidu jsme se usadili a vydali vstříc našemu rodinnému dobrodružství. Autobus projížděl zastávky, tu a tam někdo nastupoval, jinde vystupoval — a všechno vypadalo v pořádku. Jenže pak se to celé „spiklo“ proti nám.
První cestující měl problém s kartou integrované dopravy. Řidič mu oznamoval, že platnost karty vypršela, takže musel dotyčný hledat po kapsách drobné, aby zaplatil jízdné. Tím to ovšem nekončilo. Nastupuje další, kterému pro změnu chyběl kredit na té samé kartě, a tak si žádal její dobití přímo u řidiče. Další minuta pryč. A zpoždění opět narůstá.
Když pak nastoupilo několik dalších lidí, kteří teprve u řidiče začali vyhrabávat peněženku a hledat drobné, moje nervozita rostla. Čas běžel a na přestup zbývalo už jen pár minut. Všechno završil pán s dvoutisícovkou, který si takhle chtěl zaplatit jízdné za 16 korun. Po výměně názorů začal řidič vyndávat a počítat peníze na vrácení. V té chvíli už jsem věděla, že vlak nestihneme.
Počká na vás?
Zavolala jsem na linku integrovaného dopravního systému s prosbou, zda by mohli zařídit, aby na nás přípojný vlak pár minut počkal. Slíbili, že to zkusí, ale upozornili, že i vlak má další návazné spoje, takže jde jen o minutky. Přesto jsem doufala, že to vyjde. Pro jistotu jsem zavolala ještě přímo do stanice, apelovala na lidskost a ohleduplnost. Ovšem kdyby tohle dělal každý, veřejná doprava by se sesypala jak domeček z karet.
Pápá, vlaku
Do cílové stanice autobusu zbývalo posledních pár set metrů, když jsem z okna viděla, jak průvodčí nastupuje do vlaku, zavírá za sebou dveře a souprava se rozjíždí. Náš výlet tak měl neplánovanou „zastávku“: museli jsme hledat jiný spoj, nebo čekat hodinu na další vlak. To všechno kvůli několika neukázněným cestujícím, kteří během půlhodinové jízdy stačili způsobit tak výrazné zpoždění. Fakt díky!
Kompenzace nebude
V záchvatu vzteku jsem se aspoň pokusila získat nějakou kompenzaci, případně slevu na jízdném, když už jsme nestihli přípoj. Jenže smůla — kombinace autobusu a vlaku je prý vždycky riziková a návaznost žádný dopravce negarantuje. Co příště? Asi se raději znovu posadíme do auta a vyrazíme po vlastní ose, tak jak jsme to dělali vždycky.
