Článek
Bylo to jedno z těch ospalých prosincových rán, kdy brněnská MHD připomíná spíše pojízdnou ZOO. Lidé namačkaní jako sardinky, místa málo, že málem i řidička musí stát, venku pošmourno. Přesto jsem nemohl uvěřit, co jsem tam zaslechl.
Volí Babiše, nedostanou žádné dárky!
„Dokud budou moji rodiče volit Babiše a hnutí ANO,“ pronesla mladá žena s výrazem generála, který právě nařídil útok, „tak od nás nedostanou žádné dárky k Vánocům. Ale vnoučata jim ještě ukážu.“
Vedle ní pokyvovala její přítelkyně (možná sestra či sestřenice), která se zdála být součástí tohoto plánu rodinné převýchovy. Ale to nebyl konec.
„Děláte dobře,“ ozvala se starší (asi padesátiletá) paní, která evidentně zaslechla každé slovo. Měla na sobě světlý kabát a tvářila se, že to myslí smrtelně vážně. „Já to také tak praktikuji. Jde přece o budoucnost našich dětí a vnoučat. Ty naše rodiče musíme vychovávat, když to s nimi nejde po dobrém! “
V tu chvíli jsem nevěděl, jestli jsem v brněnské šalině nebo v nějakém Orwellově díle.
Úplně mne přešla chuť na šálek dobré brazilské kávy, kterou jsem si chtěl dát cestou na soud, v nějaké vyhlášené brněnské kavárně. Ano čtete dobře, nepsal jsem o sójovém latté s pohankovo - dýňovým dipem.
Bod obratu
Přemýšlel jsem o tom, kdy se vlastně role v moravských rodinách začaly obracet. Kdy děti začaly vychovávat své rodiče? A co hůř, kdy se z Vánoc stal politický výslech pod stromečkem?
Ergo kladívko, Ježíšek (dnes spíše Santa Claus) už nenosí dárky těm, co byli hodní, ale těm, co volili „správně“.
Neměl jsem odvahu vstoupit do té debaty, ale nemohl jsem se ubránit otázkám.
Opravdu si tihle (věčně) mladí reformátoři a reformátorky myslí, že ultimátum s dárky změní jejich rodiče? Že je odradí od volebních rozhodnutí, ke kterým došli za celý svůj život?
A co na to ti chudáci rodiče? Možná si teď jen tiše přejí, aby pod stromečkem našli jednosměrnou letenku někam daleko od domácí politiky a svých (ne)povedených potomků.
Válečné vánoční pole?
Tramvaj zastavila na přestupovém uzlíku a všechny ženy spokojeně vystoupily.
Zanechaly za sebou nejen oder parfému z Tesca ale i lehce konsternovanou atmosféru a pocit, že z rodinných Vánoc se pomalu stává válečné pole.
Zůstal jsem tam sedět a přemýšlel, co by na to řekli naši prarodiče.
Možná by jen mávli rukou a řekli s nadhledem: „No jo, mladí, vždycky mají potřebu něco měnit a někoho převychovávat. Hlavně, že není válka.“
Nicméně si myslím, že podobné ideové spory pod stromeček nepatří ani Brně, ani jinde v Česku. Ale kdo jsem já pranepatrný, abych radil našim mladým lidem.
