Článek
V tom všem shonu, vůně tvarůžků a nefalšované vánoční radosti, ale někdy zůstane člověk proti své vůli sám. Jako kůl v plotě, řekl by komunistický básník Milouš Jakeš.
Takový byl příběh pana i Karla, šedesátitříletého seniora, který letos nechtěl trávit Štědrý večer sám ve svém prázdném družstevním bytě.
Pan Karel, bývalý řidič autobusu, byl zvyklý celý život obklopovat se lidmi. Po odchodu do předčasného důchodu, ale jeho svět ztichl. Manželka odešla na věčnost už skoro před pěti lety, děti se odstěhovaly do jiných měst, a s přáteli se kontakty postupně vytratily. Ne že by na Karla zapomněli, ale většinou zemřeli nebo skončili v LDNkách.
Štědrý den pro něj přestal být svátkem a stal se připomínkou toho, co ztratil.
Přepiju vánoční samotu, rozhodl se Karel
Letos si řekl, že samotu nepřijme. V místní hospodě, která měla otevřeno výjimečně jen do 15 hodin odpoledne, vypil tři velká piva značky Litovel a na závěr si dal velkého ferneta.
Chtěl být dost opilý, aby ho někdo odvezl na záchytku. Věděl, že tam nebude sám – že kolem něj budou lidé, personál, setřičky možná i další ztracené duše. Bláhově věřil, že tam potká nové kamarády a kamarádky. Spletl se.
Když se ale opilý Karel pokusil zavolat policii, aby ho „odvedla“, všechno šlo jinak, než plánoval. Policisté, kteří dorazili na místo, ho zhodnotili jako „málo podnapilého“ na to, aby mohl být převezen na záchytku.
Nabídli mu, že mu pomohou domů, ale to Karel odmítl. Chtěl jen něčí přítomnost, ale místo toho zůstal na ulici, kde se kolem něj míhaly rodiny nesoucí dárky.
Smutný konec vánoc
Ten večer se Kája nakonec uplakaný vrátil do svého olomouckého vdoveckého bytu, kde nebylo nic, co by připomínalo Vánoce. Na stole ležel oschlý chléb Šumava, staré noviny (deník Právo) a prázdná láhev od fernetu citrus. Z okna sledoval blikající světýlka na ulici a slyšel útržky smíchu a televizních pohádek z okolních bytů.
A tak Vánoce strávil sám, tiše a bez fanfár, obklopen jen vzpomínkami na lepší časy.
Pan Karel možná nechtěl tolik pít, ale doufal, že alespoň záchytka mu dá pocit, že na něj někdo myslí. Tentokrát ho ale svět nechal zcela stranou. Trochu jej i mrzela policejní krutost, která uhasila poslední svíčku naděje, že nebude sám. Policisté jistě mají svoje rodiny, ti pak obyčejným lidem nerozumí.
A co my ostatní? Možná bychom si na podobné příběhy měli vzpomenout, až budeme plánovat vlastní svátky. Stačí jediný telefonát, jediná návštěva, aby někdo nemusel být sám.
Štědrý den by totiž nikdy neměl být o tichu a prázdnotě.
