Článek
Na začátek určitě potěším všechny, kdo tyhle výdobytky moderních technologií až tak nemusí. Pokud máte nákup jakkoliv nestandardní – třeba s alkoholem nebo s hodně lehkými věcmi – pak nejspíš můžete čekat potíže. Ty bývají i u skenování slevněnek (tedy věcí, na které obchod nalepil slevový štítek). A pokud už samoobslužkám fandíte, možná býváte občas rozčarovaní z toho, že ne všude fungují stejně (a že třeba pokladna v maličké vesnické samoobsluze opravdu dvě balení vod naráz nezváží).
Samoobslužné pokladny mají i výhody
Ale hodí se zmínit i výčet nejrůznějších výhod. Jsou perfektní pro malé nákupy (pokud tedy neobsahují nějakou z krizových položek uvedených výše). Většinou bývám z obchodu pryč mnohem rychleji než při čekání u klasické pokladny, a taky se na mě nikdo netlačí ani na mě nenajíždí vozíkem. Osobně je tedy používám poměrně často. A když můžu, ostatním pomůžu. Většinou stačí upozornit, že za „neočekávané zboží v taškové zóně“ se dá považovat i nákupní taška, kterou si tam lidé odložili, anebo dítě, které se o ni opřelo.
Když prý to umím, mám jít na „samo“
A asi jsem tím někoho zaujala, nebo nevím. Večer jsem totiž k „samo“ jít opravdu nechtěla. Měla jsem totiž v košíku jednu kytici, prášek do pečiva, dvě slevněnky a rohlíky (ty by tedy prošly nejspíš v pohodě, to je fakt). Přede mnou dva lidé na pokladně, za mnou další tři. A jako na potvoru se to u kasy nějak zaseklo. Tipuji, že za to mohly dva obří nákupy za sebou, které už prostě nebylo kam dávat (ani jednoho z nakupujících nenapadlo si to skládat zpátky do vozíku – nebo se jim nechtělo, kdo ví).
A tak jsme čekali. Pán za mnou byl trošku nerudný. Asi spěchal, to je možné, ale ani to ho neopravňovalo k tomu, aby do mě zezadu šťouchal košíkem. Když to udělal už potřetí, otočila jsem se a zpražila ho pohledem. Asi jsem čekala omluvu, ale to se nestalo ani náhodou.
„Běžte si k samoobslužce, když za to tak lobujete. Máte tam volno,“ utrhl se na mě.
„Vy taky, tak prosím,“ nedala jsem se. Pán měl věcí asi 10, samé nekomplikované položky, už mohl být dávno pryč.
„Já se s tím učit nebudu, vy jste tam furt.“ Uvažovala jsem, jestli jsem ho už někdy viděla. Vypálil to jen tak od boku, nebo mám nového sídlištního obdivovatele? No popravdě, o takového zrovna nestojím.
Chvíli jsem nevěděla, co na to říct, ale pak mi to došlo. „Když mě tak hezky šmírujete, tak už jste mohl dávno okoukat, jak se ta pokladna používá. Jak říkám – prosím.“
Na to už tedy neřekl nic. A od té doby jsem ho neviděla – tak vážně nevím, jestli to jenom zkoušel, nebo jestli nemám někde nějakého tajného voyeura, který se umí dobře skrývat. Doufám, že ne. Brrr.
P.S.: Pokud vám někde nechce samooblužka brát lehké věci, jako je třeba ten prášek do pečiva, někdy pomůže, když na odkládací prostor zatlačíte prstem – on se tam pak ten jeden gram načte. Ale jistota to není – někdy to funguje a někdy ne. Holt i váhy mají své dny.
