Článek
Měla pronájem v jiném městě a změnila školu. Domů prý někdy přijde, ale potřebuje prostor. Telefony mi moc nezvedala a když už ano, vždycky zavěsila, když jsem se chtěla zeptat na to, co udělala a proč. A uplynulo dlouhých 12 let, než jsem se všechno dozvěděla.
Nepřehlížejte varovné signály, pěkně prosím
Já si za to vlastně můžu sama. Jenže to vidím až teď. Víte, mám totiž staršího bratra – tedy měla jsem. Zabil se mi na motorce. Ale nepředbíhejme. Měli jsme odmalička úplně unikátní vztah. Říkali jsme si všechno, radili jsme si, pomáhali si… Takže když se mi narodila Katka, rád mi s ní pomáhal. Zvlášť proto, že její táta vzal kramle víceméně už v porodnici (sice se ještě pár let sporadicky ozýval, ale dnes už o něm nevím vůbec nic).
Odmalička ji hlídal, pořád si ji bral domů a tak. Když byla Katka větší, začala mi občas říkat, že k němu nechce. Ale vždycky jsem to odmávla. Děti si toho navymýšlí. Říkala jsem, že by bylo strejdovi smutno (a navíc mi to vážně usnadňovalo situaci v práci a tak).
A když jsem se jí jednou zeptala, proč tam nechce, vždyť přece u strejdy to musí být fajn, zmlkla. A pak přišel ten zlom. Víte, jak dlouho mi brácha brečel na rameni, jaká je to mizerná potvora? Že on ji měl tak rád a já taky, a ona se nám vůbec neozývá… Kdybych jenom věděla…
A pak přišla ta nehoda
S Katkou jsme se na pohřbu viděly. Moc jsem ji prosila, aby přijela, tak tedy přijela. Ale nevypadala nijak nadšeně. A vlastně ani smutně, což mě trochu zklamalo. Vždyť měli se strejdou mezi sebou vždycky tak dobrý vztah! Opravdu jsem vychovala tak bezcitné dítě?
A pak to přišlo. Ani nevím jak, ale skončily jsme spolu samy v nějakém tichém koutě. Ostatní hosté se bavili na pohřební hostině – a my se nějak sešly u okna ve vedlejším salonku. A tehdy Katka udělala něco, co jsem nečekala. Rozplakala se. A prý mi už teď může všechno říct. Že teď už jí to snad budu věřit.
Strejda na ni totiž asi nikdy nepohlížel jako na svou neteř. Prý ji už odmalička tak divně hladil a lehával si k ní do postele. Pozoroval ji ve vaně a při převlékání a když se později začala ohrazovat, jen se tomu smál. Prý ať zkusí někomu něco říct, stejně jí to nikdo nebude věřit. Pak přišlo na řadu osahávání – prý úplně všude. Dělal to i u nás doma, vždycky se mu povedlo někde najít chvilku, kdy se nikdo nedíval.
A taky jí slíbil, že až jí bude 18, pěkně se spolu na oslavu pomilují. Že se jí to určitě bude líbit. Jenže na to nehodlala čekat. Už chápu, proč mi nikdy neřekla, kde bydlí. Proč mě nikdy nepozvala domů a chtěla se vídat vždycky a jen v nějaké kavárně nebo na podobném místě.
Ano, věřila jsem jí. Vzpomněla jsem si totiž přitom na věci, které můj brácha vážně dělal. I mně, ale které mi vždycky přišly normální. Chtěl si třeba svůj první polibek natrénovat se mnou, aby nebyl za pitomce, jak mi tehdy říkal. A bylo toho víc. Ale nikdy mi vlastně nedošlo, jak nenormální to je. Byla jsem slepá a dodnes mě to mrzí. Vztah s Katkou už zase nějaký mám, ale asi to už nikdy nebude ono. Za hloupost se prostě platí – a já nevím, jestli tuhle cenu budu někdy schopná splatit úplně.
Psáno podle skutečného příběhu, sdíleného v rámci ženského kruhu. Myslím, že je důležité o takových zkušenostech mluvit. Ano, i o takových.
