Článek
Když tam stála na stupních vítězů vedle sovětské soupeřky, sklonila hlavu – ba co hůř, lehce se od ní odvrátila. A právě tohle zdánlivě tiché a nenápadné gesto se proměnilo v mocný symbol odporu proti okupaci Československa. Jenomže to mělo samozřejmě i svou stinnou stránku. Z hvězdy světového sportu se totiž doma rázem stala nepohodlná osoba. A strana jí to neváhala pořádně zavařit.
Olympiáda, co psala dějiny nejen sportem
Mexiko 1968 nebylo jen o rekordech – i když jich tam padlo požehnaně, jak zmiňuje Wikipedie, celkem třiačtyřicet! Byla to ale také olympiáda nabitá emocemi, politickým dusnem a různými společenskými i kulturními excesy. Pro ilustraci zmíním, že jen deset dní před jejím slavnostním startem se v Mexiku odehrála opravdu velká tragédie: na náměstí Tří kultur v Mexico City armáda brutálně potlačila studentský protest.
To známe dobře i od nás, že? Jenže v Mexiku to bylo všechno mnohem horší. Za ozbrojenými složkami totiž zůstaly stovky mrtvých civilistů, mezi nimi i mladí lidé, kteří chtěli jen vyjádřit nesouhlas s tím, kam jejich země pod aktuální vládou směřuje.
Ještě v Tokiu
A do takového prostředí přijely výpravy z celého světa – jenže i ony mnohdy chtěly co říct. Třeba američtí běžci Tommie Smith a John Carlos tehdy zvedli na stupních vítězů zaťaté pěsti v černých rukavicích. A rozhodně nešlo o nevinný pozdrav, kterým se chtěli odlišit od davu, jak si dost možná pár neznalců v publiku mohlo myslet. Naopak šlo o tichý, ale výmluvný projev podpory hnutí Black Power.
A protože olympiáda nemá za úkol propagovat politiku (alespoň tak se to tehdy a víceméně i dnes oficiálně tvrdí), vysloužili si za to doživotní stopku od Mezinárodního olympijského výboru. Jenže co by na to říkala třeba Jihoafrická republika? Té zakázali účast úplně, protože svět už měl plné zuby jejího rasového apartheidu. Dost možná bude lepší se v těchto vodách příliš nezdržovat a pokročit o kousek dál.
Zlatá Věra a její vzdor
A pak tu byla ona – drobná, ale odhodlaná Věra Čáslavská. Československá gymnastka, která si už z Tokia 1964 odvezla přezdívku „Zlatá“. A zlato si přivezla i tentokrát. Jenže ve chvíli, kdy jí na krk věšeli medaili, stála vedle své sovětské soupeřky – a místo toho, aby se během celého ceremoniálu dívala hrdě vzhůru, sklopila pohled. A právě tímhle nenápadným gestem řekla všechno.
Ne, nebyla to náhoda. Nebyl to pohled odvrácený od sluníčka ani nic podobného. Ne, bylo to vědomé a statečné. Koneckonců – od srpnové okupace, kdy do naší země vtrhla vojska Varšavské smlouvy, uplynuly jen dva měsíce. A Věra – místo aby mlčela a dělala, že se jí to netýká – odpověděla tak, jak uměla. S pokorou, bez teatrálních gest, ale naprosto jasně.
Jenže u toho neskončila. Aby toho nebylo málo, už předtím podepsala manifest Dva tisíce slov, který volal po svobodnější společnosti. V té době to byl čin skoro až odbojový – a ona musela tušit, že něco takového jí rozhodně jen tak neprojde.
Doma místo ovací přišla rána
V Mexiku zářila. Čtyři zlaté medaile a dvě stříbrné. Není divu, že lidé doma ji milovali a prezident Ludvík Svoboda jí osobně podal ruku při audienci na Hradě. Stala se sportovkyní roku a hned druhou nejpopulárnější ženou planety (držela se ve velmi čestném závěsu hned za Jacqueline Kennedyovou). Ale téhle slávy si užila jen chvíli.
Straně totiž Věřino „nevhodné chování“ pořádně vadilo. A přes to nejel vlak. Věru odstřihli od sportu, vyhodili ji ze svazu, zakázali jí trénovat, vycestovat, dokonce se ani nesměla ukázat na sportovních akcích. Nesměla dokonce ani nikde pracovat – natolik byla nežádoucí. Musela si tedy nakonec napůl oficiálně změnit jméno a pracovat jako uklízečka (její skutečnou identitu znal tehdy jen málokdo) – pod jakou identitou tehdy působila se mi bohužel dohledat nepodařilo. A přitom tajně pomáhala trénovat mladé gymnastky, protože sport zkrátka milovala a nemohla si pomoct.
Od nepřítele zpátky na výsluní
Trvalo to dlouhá léta. Pořádně se mohla nadechnout až po roce 1989. Dostala se zpět do veřejného života, v 90. letech dokonce působila i v politice. Ale slávu nikdy nehledala.
V roce 2015 jí lékaři diagnostikovali rakovinu slinivky. Ani tehdy si nestěžovala, nebojovala nahlas. Zemřela 30. srpna 2016 ve věku 74 let.
Zdroj:
Čáslavská: Jan Novák a Jaromír 99, nakladatelství Argo, 2020
Věra Čáslavská – Život na Olympu: Pavel Kosatík, Mladá front, 2012
