Článek
Před vinohradskou vilou, kde žila Dagmar Patrasová a Felix Slováček, je v těchto dnech cítit ticho, které mluví za vše. Kamarádka tam byla a popisovala mi, co všechno tam viděla. Květiny, svíčky, vzkazy, lidé se slzami v očích… Ano, tak se fanoušci snaží uctít památku Aničky Slováčkové (†29). Jenže někteří lidé v sobě evidentně nenajdou dostatek piety ani v téhle chvíli. A policie? Ta nemůže dělat prakticky nic.
Lidem už není nic svaté
Když včera dopoledne přišel k domu neznámý muž, nikdo netušil, že právě on způsobí truchlícím rodičům další ránu – protože ať si o nich myslíte, co chcete, dceru měli rozhodně rádi. Tenhle pobuda (vůbec se nestydím ho tak nazvat) si totiž začal Patrasovou natáčet a mluvil na ni přes bránu. Podle přítomných ji provokoval a odmítal odejít.
Herečka vyšla na balkon a se slzami v očích na něj volala, ať jde pryč, ale to mu nestačilo. Trvalo 15 minut, než na místo dorazila policie, kterou si zpěvačka zavolala. Patnáct dlouhých minut, během kterých se rodina místo truchlení musela bránit. Až zásah policie přiměl muže přestat. Jenže jistá pachuť u tohohle zásahu zůstává: odešel jen s domluvou.
Policie následně uvedla, že muž nijak neporušil zákon, protože stál na veřejném prostranství. Nikdo ho tak nemohl „vykázat“. Jenže všichni víme, že ne každý čin, který je formálně legální, je také morálně v pořádku. A já se ptám – opravdu si může kdokoli jen tak přijít k truchlícím lidem a udělat jim další rány? Drásat jim srdce ještě víc? Dělat z toho divadlo – dost možná i pro své vlastní pobavení? On prý nic neporušil – tak jeho práva krátit nebudeme. Ale co práva těch, které si vzal na mušku?
Kolik takových incidentů denně je a jen se o nich nemluví, protože se netýkají nikoho veřejně známého?
A za tohle má přijít jen domluva?
Dost možná ale událost spustí důležitou debatu. O hranicích. O respektu. O tom, že soukromí truchlících není volný prostor pro cizí kamery. Na sociálních sítích je totiž tenhle incident probírán opravdu hojně – a mnoha lidem se jeho řešení nelíbí. A když se něco nelíbí hodně lidem, často se pak dá do pohybu nějaká změna. Možná by stačilo málo – třeba pobyt na policejní stanici na půl dne. Na vychladnutí. Nic víc. Proč by za něčí nezkrocené emoce nebo dokonce schválnosti měli trpět jiní?
Aničko, snad se díky tobě konečně začne mluvit nahlas o tom, co je správné a co už ne. A snad jako společnost přestaneme být k takovým excesům tak tolerantní. To bych si opravdu přála.
Zdroj: vlastní názor a úvaha
