Článek
Aby bylo jasno – nejsem sobec. Nedělá mi problém vzít práci za ostatní, když je třeba. Moc dobře chápu, že se může v životě vždycky něco pokazit – a potom to často bez pomoci okolí nejde. Ale jak to vypadá, teď jsem akorát za blbce.
Když měl prcka šéf, to to šlo
A za všechno podle mě může náš vedoucí. Docela mladý kluk, ale taky už se mu zadařilo být tátou. A dokud byla jeho holčička malá, každou chvíli řídil práci z domova anebo se nechal zaskakovat jedním ze dvou podřízených, kteří už ve firmě nějakou tu dobu byli, takže věděli, co a jak.
A kolegyně, která se s dítětem trefila právě do tohohle období, to taky vychytala. Šéfík měl totiž pro všechno pochopení – koneckonců, on sám měl másla na hlavě až až. Jenže to se změnilo, jakmile jeho dcerka trochu poporostla (a taky kvůli tomu, že jeho manželka začala pracovat jako OSVČ, a to víceméně z domova, učí totiž angličtinu). A najednou se ukázalo, jak děsivě krátkou paměť máme.
Na dítě se mi nevymlouvejte
Naivně jsem si myslela, že když jsem se po mateřské vrátila – a to už po roce, protože hlídala babi –, bude všechno jako předtím. Bohužel, ze zdravotních důvodů hlídat teď už nemůže, takže je to víceméně na mně (manžel si totiž v práci brát volno opravdu nemůže). Jenže najednou je všechno problém. I odchod z práce o půl hodiny dřív, abych stíhala malou vyzvednout ze školky. A přitom mám svou práci hotovou, vlastně tam pak jen povinně sedím (stejně jako všichni ostatní).
A volno při nemoci? Taky neexistuje. Už jsem tak kvůli tomu měla malou několikrát v práci, i když jí nebylo zrovna dobře. Šéf se nechal slyšet, že žádné výmluvy na děti tolerovat nebude. No, chápete to? Podle mě je to hrozný sobec. Jedna kolegyně ho s tím konfrontovala – sama se totiž na děti chystala. A víte, co jí řekl? Že dnes je jiná doba, než byla za něj. Že dneska je už hodně možností, jak ty děti zaopatřit a být přitom v práci.
No, nevím, že by se toho za těch pět let tolik změnilo. A kolegyni pak udělal v práci takové dusno, že po dvou měsících dala výpověď (navíc řekla, že si najde místo, kde se na budoucí maminky nebudou dívat jako na potenciálního škůdce). Já zatím všechno řeším skrze jednu maminku ze sousedství, která mi malou ze školky vyzvedne a čas od času pomůže i ve chvíli, kdy je nemocná. Ale za stávající situace určitě nepůjdu do druhého dítěte. A práci se mi taky měnit nechce, tady mám docela dobré peníze a k domu blízko. Nějak z toho nevidím cestu ven. Co byste dělali vy?
Zdroj: příběh kolegyně ve spřátelené firmě
