Článek
Tak nějak by se dal ve stručnosti popsat příběh přehrady na Bílé Desné, která měla původně chránit obyvatele ve svém okolí před ničivými povodněmi. Ovšem místo toho se stala příčinou jedné z největších tragédií české historie, která se navždy zapsala do naší paměti hrozivým číslem 67. Ano, přesně tolik bylo nakonec mrtvých. A navíc i jeden inženýr, který to psychicky neunesl.
Měla chránit… A místo toho zabíjela
Lidé v Jizerských horách to nikdy neměli jednoduché. Jakoby nestačila nepřístupnost okolních hor, život jim pravidelně komplikoval i déšť, sníh, jarní tání – a s tím vším pravidelné záplavy, které ničily domy i životy.
Aby se tomu zabránilo, padlo rozhodnutí postavit vodní nádrž na Bílé Desné. Vše bylo součástí většího projektu, ale o tom třeba někdy příště. Stavba začala v roce 1912, v čele s projektantem Wilhelmem Plenkerem (původně měl za stavbou stát věhlasný architekt a vodohospodář své doby – Otto Intze, toho však krátce předtím skolila mrtvice). Jenže byla první světová válka, materiál se šidil, rozpočet se tenčil a kvalita trpěla.
V listopadu 1915 byla přehrada zkolaudována – a už tehdy na snímcích bylo vidět, že je částečně napuštěná. Bylo to dobře, nebo špatně, na tom se zodpovědná místa dodnes neshodnou. Jako stavební dozor tu sloužil jeden z projektantů – Karel Podhajský. A právě jeho osud se s touto stavbou spojil víc, než by sám kdy chtěl.
Začalo to nenápadně aneb o pramínku vody
Píše se 18. září 1916, něco po půl čtvrté odpoledne. Většina lidí s nadšením mluvila o blížícím se prvním výročí otevření přehrady – ale ne všichni jejich radost sdíleli. Lesní dělníci si totiž všimli, že z hráze vytéká voda. Zatím šlo jen o malé pramínky – ale u hráze takových rozměrů rozhodně nemohlo jít o banalitu.
Hrázný okamžitě jednal a kontaktoval vedení Vodního družstva a poslal muže otevřít výpustní ventily, aby se hladina snížila. Jenže ventily byly zaseklé – u nové přehrady to bylo opravdu překvapení. Nepodařilo se je otevřít úplně – a kvůli strachu z kolapsu hráze ti, kteří měli tenhle úkol na starost, prostě a jednoduše utekli. Výpusť tak zůstala napůl zavřená. Dnes lze jejich rozhodnutí samozřejmě chápat, ovšem faktem zůstává, že tím osud celé přehrady zpečetili.
A přišla stěna vody
Netrvalo dlouho a pramínek se změnil v gejzír. Kameny létaly do vzduchu a bylo jasné, že tohle nebude jen malý problém. Mezi čtvrtou a půl pátou se pak hráz kompletně protrhla a do údolí se vyvalilo přes 260 tisíc kubíků vody. Ale nebyla to jen ta – krajinou se řítily vlny bahna, kamenů a dřeva. Místy dosahovaly až čtyřiceti metrů – pro představu, to je jako dvanáctipatrový panelák (značně tomu samozřejmě napomohla místní geografie).
A tahle povodeň na své cestě smetla všechno. Domy, mlýny, pily… První obětí byla dvanáctiletá dcera hajného, která si nejspíš ani nestihla uvědomit, odkud tohle nadělení přišlo. Celkem zemřelo 67 lidí – včetně dětí. V několika případech si krutý živel vzal i celou rodinu.
A ještě jedna oběť navíc
Po tragédii však zůstala v sutinách nejen zničená vesnice, ale i zlomený člověk. Kolaudační inženýr Karel Podhajský nedokázal unést pocit, že měl za bezpečnost díla zodpovědnost. Že měl říct ne, když ho o zprovoznění přehrady požádali. Že měl zkrátka udělat něco víc. O několik dní později spáchal sebevraždu. I on se tak stal jednou z obětí Bílé Desné – a nemělo by se na něj zapomínat.
Tragédie byla tak obrovská, že přehrada už nebyla nikdy obnovena. Trosky a bahno na místě odklízeli ruští váleční zajatci a pozůstatky celé tragédie můžete na místě najít dodnes.
Takže až budete příště projíždět Jizerskými horami a uslyšíte zurčet potok nebo pršet na střechu horské chaty, vzpomeňte si – že právě někde tady, před více než sto lety, začala jedna z nejhorších tragédií u nás jedním malým nenápadným pramínkem…
Zdroj: Autorský text,
