Článek
Ale když se v osmdesátých letech v ugandském městě Kanungu začal bývalý vládní úředník Joseph Kibwetere chlubit tím, že mu Panna Maria nosí vzkazy o blížícím se konci světa a že by se s tím rozhodně mělo něco dělat, brali to lidé kolem vážně. Až příliš vážně, jak brzy uvidíte.
Jak vzniklo Hnutí za obnovu Desatera
Kibwetere se postupně stal prorokem – zjevení totiž přibývalo. Tvrdil, že vidí nejen Pannu Marii, ale i samotného Ježíše Krista – a protože působil opravdu přesvědčivě, rychle si získal první následovníky. Ti se scházeli, modlili a snažili se avizovanému konci světa předejít. Jenže jak se ukázalo, brzy se k nim přidal i někdo, kdo tak čisté úmysly neměl.
Tím někým byla Credonia Mwerinde – žena, která dřív pracovala jako prostitutka, ale pak se „napravila“ a rozhodla se sloužit Bohu. To by samo o sobě tak překvapivé nebylo – koneckonců, něco podobného známe i z Bible. Jenže ono se to tady celé nějak zvrhlo.
Společně s bývalým katolickým knězem Dominikem Katarabaabem a dalšími založila v roce 1993 „Hnutí za obnovu Deseti Božích přikázání“ – zkráceně MRTCG. Na papíře to znělo jako zbožný spolek, který chce šířit dobro, víru a vzdělání, takže se věřícím dostalo podpory i z různých vyšších míst. Ve skutečnosti ale začalo mít celé uskupení blíž k sektě než k církvi.
Na zeleném kopci k věčnosti
Credonia věnovala hnutí svůj vlastní pozemek, ležící v malebné oblasti u města Kanungu. Rozprostírala se tu bez nadsázky taková rajská zahrada – zelené kopce se střídaly s hlubokými údolími, v nichž hojně zrály banány, ananas i cukrová třtina. Jenže tahle idyla měla háček. Noví členové, kteří tu chtěli žít, museli prodat veškerý majetek a peníze odevzdat vůdcům „ke společnému užívání“.
Už chápete, odkud se vzalo to označení sekty? Navíc museli všichni nosit navlas stejné hábity – zelené a bílé – a dostali i průkazky sekty. Bez nich se nesměli pohybovat ani v oné rajské zahradě, natož někde jinde. Sex byl přísně zakázán, mluvení omezené, aby náhodou někdo neporušil přikázání o falešném svědectví. A kdo zhřešil, ten se musel tisíckrát modlit růženec a prosit i sousedy, aby mu s tím pomohli.
Zní to jako bizár? Ano, ale v Ugandě 90. let, v době politické nestability a chudoby, měl podobný kult šanci na úspěch docela lehkou (koneckonců něco podobného se v době ekonomické krize nebo raných kolonizačních časů opakovalo třeba i v USA). Lidé hledali jistotu, a kdo jim ji slíbil, ten si je získal.
Apokalypsa na přání se trochu zvrhla
Vůdci sekty měli od začátku jasné poselství – tvrdili, že svět skončí 31. prosince 1999. Datum vypadalo slibně – „přelom tisíciletí“ zněl pro většinu lidí docela hrozivě. Jenže když se rok 2000 normálně rozběhl a nebe se neotevřelo, aby spálilo hříšníky, začali vůdci sekty cítit obří problém. Co teď, když Panna Maria mlčí a všichni čekají apokalypsu, která nepřišla?
A tak se rozhodli vzít to do vlastních rukou. Vyhlásili nový konec světa – 17. březen 2000. Prý se předtím tak trošičku spletli, to se stává. Lidstvo prý dostane ještě pár dní na pokání, aby se hříšníci mohli nad svým konáním zamyslet. Bůh je přece tak milosrdný! Credonia všem oznámila, že Panna Maria přijde osobně, aby si odvedla věrné do nebe. Netušili, že mezitím otec Dominic nakoupil pořádné zásoby kyseliny sírové a ostatní zasvěcení členové rozprodali vše, co měli.
Den před „vstupem do ráje“ se konal velký mejdan, který měl věřící připravit na vstup do nebeského království (tak alespoň znělo oficiální tvrzení). Jídlo, pití, zpěv – všechno jako na pouti. Padla i většina tabu – lidé mohli mezi sebou mluvit zcela normálně. Nikdo netušil, že ten zpěv bude poslední, co kdy uslyší.
Kostel se proměnil v pec
března 2000 byli členové sekty nahnáni do kostela, který příznačně pojmenovali Archa. Děti boží vedli dovnitř za zpěvu písní o spáse, ovšem vůdci sekty vzápětí okna i dveře zatloukli hřeby a budovu zapálili. Uvnitř uhořelo přes 500 lidí, kteří nejspíš vůbec netušili, co se stalo.
Místní obyvatelé slyšeli zpěv, pak výkřiky, pak už jen ticho a praskot ohně. Na místě zůstaly ohořelé kříže a zbytky modlitebních knih – nic víc. O kosti těch nešťastníků vybírali dobrovolníci z popela jen velmi těžce.
Jenže tím to neskončilo. Když policie spustila na místě podrobné vyšetřování, objevila těla dalších členů. Ti ovšem byli zavražděni už řadu týdnů, ba dokonce let před požárem. Někde byli nalezeni v masových hrobech, jinde se jejich těla válela pohozená jako odpad. Řada těl navíc nesla stopy mučení a vyšetřovatelé jich napočítali přes 400. Původně se mluvilo o hromadné sebevraždě, ale brzy se ukázalo, že většina lidí byla prostě zabita.
A vůdci? Ti zmizeli. Policie je nikdy nenašla. Dodnes se neví, co se s nimi stalo. Někteří věří, že uhořeli s ostatními, ale je tak dost pravděpodobné, že prostě žijí někde v ústraní a sledují, jak jejich bývalý ráj dnes zarůstá čajovníky. Ano, pozemky, na kterých se tahle hrůzná událost odehrála, se proměnily v čajovou plantáž. Lidem tedy stále slouží – i když už naštěstí přece jen trochu jinak.
Zdroj: Autorský text
