Článek
Pamatujete si na doby, kdy menza voněla po řízku – i když většinou jen na papíře? Dostali ho totiž jen vyvolení, ti ostatní se museli spokojit s běžnou nabídkou. Ale nebyla to taková katastrofa. Lančmít byl totiž ještě z masa a vepřovka měla chuť. Pojďme se vrátit o pár desítek let zpátky – do časů, kdy se studentovi vařila nejen hlava ze zkoušek, ale i hrnec na vařiči.
Dvě šedesát za oběd a „uho“ ke všemu
Za socialismu byla studentská menza malý gastronomický zázrak. Ne snad kvalitou, ale tím, že vůbec existovala. Oběd stál 2,60 Kčs, což tehdy nebylo víc než cena jednoho piva v hospodě (už jen na tom vidíte, jak moc se dnes ceny posunuly – zkuste si za cenu piva koupit oběd!). A když člověk chtěl luxusní večeři, šel si pro párky s hořčicí a chlebem – žádné sushi, žádné burgery, prostě socialistická klasika. Jenže mnohem chutnější než dnes, jak tvrdí pamětníci. A vzhledem k tehdejším normám na všechno tomu lze i věřit.
Menu se většinou točilo kolem tří jistot: něco s omáčkou, něco se salámem a něco, co mělo být gulášem (a do čeho se zpracovávalo maso ze včerejška a bůhvíco ještě). A samozřejmě nechybělo slavné „uho“ – univerzální hnědá omáčka, která se hodila úplně ke všemu – a taky díky ní všechno chutnalo víceméně stejně. Ale jak říkali tehdejší studenti – za ty peníze? Co by člověk chtěl. A hlavně – najedli se. A když ne, přišly na řadu různé kulinářské triky a zvláštnůstky.
Kolejní kuchyně: když hlad zvítězí úplně nad vším
Na kolejích to byla jiná liga. Kdo měl vlastní elektrický vařič, byl skoro jako král (oproti tomu dnes se na kolejích všechny možné spotřebiče zakazují kvůli bezpečnosti – vlastní zkušenost). Jenže co z toho, když v lednici bylo obvykle prázdno až vymeteno? Tak se improvizovalo. Špagety s kečupem, luštěniny v kostkách nebo knedlík s knedlíkem na knedlíku. To byly jistoty, které pomohly přežít celé jedné generaci.
Vymýšlely se i kombinace, nad kterými by dnešní kuchaři omdlévali: brambory s paštikou, topinky s hořčicí nebo „řízek z ničeho“ – tedy chleba obalený ve vajíčku a osmažený. Odtud pochází i ten knedlíkový majstrštyk. Můj strejda ho popsal takhle: „Osmažili jsme tři knedlíky, jeden potřeli z obou stran hořčicí a jedli to dohromady. Když bylo vajíčko, dalo se to s tím. Knedlík s knedlíkem na knedlíku jsme tomu říkali. A víš, že na to občas dodneška s nostalgií vzpomínám?“
Zkrátka a dobře, kdo měl tenkrát v pokoji elektrickou spirálu, mohl si připadat jako šéfkuchař z Národního výboru.
konzervy-potraviny-jidlo-retro
Lančmít, vepřovka a jiné poklady z konzervy
Ovšem byla to jednoznačně i zlatá éra masových konzerv. Lančmít tehdy nebyl to, čemu se dnes říká „stlačená bílkovina neznámého původu“. Byl z masa, poctivý, držel tvar, i když jsme ho z plechovky vyklopili pěkně razantně. A dal se i obalit a usmažit jako řízek. Kupodivu nechutnal vůbec špatně a když jste ho rozkrojili, nevylilo se z něj nic podezřelého (zkuste to udělat s tím, co se dnes nazývá lančmítem).
Podobně vepřovka – za 10,20 Kčs jste měli v konzervě skutečné maso s kořením, ne růžovou pastu se třemi procenty masa jako dnes. Stačilo otevřít, ohřát a přidat brambory nebo chléb – a byl hotový skoro sváteční oběd. Ta chuť!
A jestli jste tehdy dostali chuť na něco „instantního“, sáhli jste po polévce v kostce. Hrachová nebo gulášová – obě měly chuť, a hlavně chutnaly i studené, když na to přišlo. A klasikou byly i neitalské špagety – tedy takové, po kterých by se rodilý Ital osypal tou nejhorší kopřivkou, jakou jste kdy viděli. Inu, prostě uvařené špagety s kečupem.
Nic víc, ale je pravda, že kečup byl tehdy docela poctivý, takže to vlastně docela ušlo. Jen dnes už se k tomu většina tehdejších kuchařů raději nehlásí. Ale koneckonců – možná je to větší majstrštyk než instantní čínské polévky, kterými se studentstvo živí dnes.
Možná by bylo zajímavé zjistit, co by se stalo, kdyby si dnešní student, zvyklý na cappuccino za padesát, zkusil uvařit špagety s kečupem. Možná by mu došlo, že i z mála se dá udělat zázrak. Jen to chce trochu vynalézavosti, nic víc.
Retrojídlo – Jak jsme jedli za socialismu, Martin Franc, CPRESS, 2020
