Článek
Dnes ho bereme jako docela normální ovoce. Je sice trošku kumšt koupit v obchodech ten zralý (ale nebojte, stačí lehce povytáhnout lístky z chocholky a pokud to půjde, tak je zralý), ale jinak s ním není žádný problém. Ovšem dřív šlo o luxusní zboží.
Když se k nám dostal ananas
Píše se 15. století. Od doby plaveb Kryštofa Kolumba už uplynul nějaký ten pátek a řada lidí ho začala následovat. A zpět s sebou z Nového světa vozili i spoustu exotických věcí. Asi nepřekvapí, že řadu z nich si mohli po nějakou dobu dovolit jen ti nejbohatší. A platilo to právě i pro ananas. Ten se navíc přepravoval na takovou vzdálenost opravdu špatně. Takže každý kus, který se do Evropy dostal v jakž takž použitelném stavu, měl cenu zlata – doslova.
Nesměl proto chybět na žádném pořádném banketu. Jenže jeho skutečné vlastnictví si tehdy mohlo dovolit jen pár nejbohatších lidí. Nu, a jak to měli udělat ta ostatní knížátka, hrabátka a zchudlí králové, kteří se také chtěli blýsknout? Inu, pronajali si ho.
Zní to šíleně, ale není
Ano, je to tak. Čím lepší kondici ananas měl, tím větší cenu za něj obchodník chtěl. Ale podmínka byla jasná – po skončení banketu si ho jím pověřený člověk zase vyzvedne. A půjčí ho dál – pravděpodobně už za trochu nižší cenu, protože mezitím tohle ovoce na své svěžesti přece jen něco ztratilo. A jak to tedy vypadalo na onom banketu?
Ananas si to trůnil někde vysoko na ozdobné míse mezi dalším ovocem. Ovšem všichni věděli, že se ho nesmí ani dotknout. Byl ozdobou, symbolem statusu a bohatství – ale rozhodně ne jídlem.
Obvykle to dopadlo tak, že nebohý plod putoval po nejrůznějších banketech tak dlouho, dokud docela neshnil (a opravdu už tedy nešel zapůjčit). Pak skončil prostě jednoduše na hnojišti. Všichni si ho tehdy cenili spíše pro jeho vzhled a exotičnost, než pro jeho chuť. Dnes to máme naštěstí úplně naopak. A rozhodně je to dobře.
Zdroj: Přednáška při návštěvě pražské botanické zahrady v Troji
