Článek
Každý, kdo pravidelně jezdí městskou hromadnou dopravou ví, jak nezvyklé situace je možné zažít v autobusu, trolejbusu, tramvaji nebo metru. O příměstských vlakových spojích ani nemluvě. To je samostatní kapitola cestování.
Skutečnost, že náctiletí kluci i holky v drtivé většině považují úctu ke starším spolucestujícím asi za nějaký přežitek, kterým se nehodlají zabývat, je při každé jízdě s MHD více než zřetelná. Na sedadlech označených piktogramy člověka s hůlkou nebo symbolikou označující místo pro handicapované, sedávají zřetelně dosud neplnoletí kluci a holky a důležitě koukají do mobilů. Když na ně někdo promluví, nevnímají. Mají totiž velmi často i sluchátka v uších. A ti, co je nemají, ostentativně ignorují svoje okolí.
Není rozdíl jestli jedete metrem, tramvají nebo autobusem, Náctiletí, kteří nerespektují základní pravidla slušného chování jsou všudypřítomní a zabírají místa určená pro starší a handicapované v kteroukoliv denní dobu. Často si kladu otázku, jak to, že nejsou ve škole, když je vídám i dopoledne. Že by jich až tolik mělo volné hodiny nebo zdravotní potíže, kvůli kterým musejí jet k lékaři? A dost často mě napadá, že podle jejich výrazu v obličeji se jedná spíše o záškoláctví, než o cokoliv jiného. Ale to jsou jen moje spekulace. Hrubé slovní útoky na seniory nebo i maminky s malými dětmi, od kluků i holek v pubertálním věku jsou, bohužel, realitou, s kterou se potkávám při každé jízdě s MHD. A jistě nejen já.
Mockrát jsem slyšela z úst mladíka s přeskakujícím mutujícím hlasem, jak říká razantní NE paní, která má viditelně více než sedmdesát let, na prosbu, zda by byl tak hodný a pustil ji sednout. Velmi často to arogantní NE provázel i jedovatý úsměšek a výraz ve tváři „to jsem ti to ale nandal“. Občas jsem slyšela i pro mě dost šokující větu: „Já mám taky právo sedět.“ Jakoby si náctiletí potřebovali vyřizovat svoje mindráky ze školy nebo z rodiny šikanou neznámých seniorů. Seniory zjevně považují za neschopné se bránit jejich hrubému chování.
Fakt, že si asi patnáctiletý fracek dovolil nazvat starou paní krávou jen proto, že si chtěla sednout na místo, které zabíral jeho batoh, mně ale dost vyšokoval. Drobná, malá paní opírající se o hůlku, tichým hlasem jemně požádala mladíka, jestli by si mohl dát batoh na klín, že by se ráda posadila vedle něj na volné sedadlo.
„Tady sedí můj batoh, krávo! Nevidíš?“ vyštěkl hrubě kluk na ženu, která by mohla být věkem jeho babičkou. A znovu sklonil hlavu k mobilu, který důležitě držel v ruce. Paní jeho hrubost doslova vyrazila dech. V očích se jí zaleskly slzy. Nebyla schopná odpovědět na tak brutální slovní útok od náctiletého nevychovance.
My, stojící kolem, jsme zůstali v šoku spolu s ní. Na pár vteřin se ve vzduchu rozhostilo hrobové ticho. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Jen jeden urostlý muž ve věku někde mezi třiceti a pětatřiceti lety ale bleskově zareagoval. Jeho čin překvapil nás všechny. Odvážný muž totiž naprosto klidným hlasem pronesl: “ Už nesedí,“ a rychlým hmatem obratně vytáhl batoh ze sedadla a dalším elegantním pohybem ho vyhodil ze dveří autobusu na chodník.
Velmi překvapený kluk rychle vyběhl pro batoh ven z autobusu. Než ho stihnul sebrat z chodníku, řidič autobusu zavřel dveře a odjel ze zastávky. Celý autobus pochvalně zatleskal odvážnému muži, který se zastal stařenky.
Abych byla spravedlivá i těm mladým, kteří se chovají hezky vůči starším spolucestujícím, musím vzpomenout asi devítiletého chlapce, který cestoval s dědečkem v metru. Když mě viděl nastoupit, vstal a sám mi nabídl svoje sedadlo. Poděkovala jsem mladému gentlemanovi a klučina se roztomile začervenal nad tou pochvalou. Dědeček jen pokýval uznale hlavou, jakého má hezky se chovajícího vnuka.
