Článek
Supermarkety jsou zajímavý svět žijící si svým vlastním životem. Jakoby tu platila jiná pravidla, než tam venku, za dveřmi vedoucími k regálům se zbožím, za výklady polepenými pestrobarevnou reklamou. Lidé se tu chovají nějak jinak, než na ulici, v práci, doma, nebo ve společnosti kamarádů či přátel. Jako tu byli jen sami a nikdo kolem nich dál neexistoval.
V supermarketu mě vždy něco překvapí
Pokaždé, když jdu nakupovat do supermarketu, něco mě překvapí. Někdy mile, častěji spíš nemile. Každý nákup mi připadá jako malá výprava do divočiny, přinášející nečekaná dobrodružství. Hlavně pokud jde o jednání lidí. A nejsou to vždy jen prodavačky, které předvedou něco, co jsem vůbec nečekala. Častěji jsou to běžní nakupující, kteří sem vydali ze stejného důvodu jako já. Prostě jim doma něco došlo a potřebují doplnit zásoby potravin nebo drogistického zboží. Prostě nakoupit cokoliv, co daný supermarket nabízí.
Nekonečný seriál mnoha lidských příběhů
Jít na nákup je pro mě něco jako sledovat nekonečný televizní seriál, kde se stále něco děje. Jen scénář tohoto seriálu píše sám život a nevymýšlejí ho profesionální scénáristé. Některé postavy jsou stále stejné, jako třeba prodavačky, a jiné se často mění, podobně jako nakupující lidé.
Zajímavé je, že se všichni účastníci tohoto nekonečného seriálu chovají, jako by vše, co se děje kolem nich, bylo v jiném časoprostoru. Jako by je ostatní lidé snad ani neviděli, neslyšeli, nevnímali. Opak je pravdou. Ty zdánlivě samostatné příběhy se navzájem prolínají a ovlivňují.
Někteří sem chodí jako do knihovny
Určitě znáte lidi, kteří každý kousek zboží, který vezmou do ruky, obracejí a prohlížejí ze všech stran a dlouze studují vše, co se dá na obalu přečíst. Hledají obsah tuku, soli, sacharidů, bílkovin, „éček“ všeho druhu a co já vím, co všechno ještě. Prostě o tom, co si koupí, chtějí předem vědět vše, co se dá zjistit. Připomínají mi lidi, kteří rádi chodí do knihovny. Čtenáře, kterým místo dlouhých příběhů v knihách ke spokojenosti stačí informace na obalech zboží.
Bio matky a bio taťkové
Další samostatnou kategorií herců v nekonečném seriálu „nákup v supermarketu“ jsou maminky a tatínkové, kteří tak moc touží po tom, aby jejich potomci dostávali jen to nejlepší, že prohledávají regály v bio koutcích a srovnávají, který výrobek má lepší poměr vody, cukru a soli, vitamínů, kalorií, minerálů, a hlavně jak moc je ten který výrobek „bio“ nebo ne.
Toto zaujetí vším, co je bio, se samozřejmě netýká jen rodičů, ale i všech mužů a žen, každého věku, kteří si udělali koníčka ze zjišťování, jak je která potravina zdraví prospěšná. Nebo naopak, který výrobek nabízený v oddělení drogistického zboží je pro jejich zdravé tělo méně vhodný.
Zajímavé je, že mezi regály s bio potravinami málokdy potkáte seniora. Že by starší lidé neměli zájem o to se zdravě stravovat? Těžko. Spíše je to otázka vyšších cen za bio kvalitu, která je sice slibovaná, ale někdy možná dost těžko prokazatelná.
Senioři si do obchodu chodí i popovídat
Představa, že senioři brázdí svými nákupními košíky pláně uliček mezi regály v supermarketech jen proto, že hledají zboží ve slevě, si myslím, není úplně pravdivá. Domnívám se, že stejně velkým důvodem, proč někteří senioři tráví každý den hodně času procházením se po supermarketu, je potřeba být mezi lidmi a najít důvod k rozhovoru.
Na ulici těžko někoho zastavíte jen tak a oslovíte ho jen proto, že si chcete chvíli s někým povídat. V supermarketu je to snadné. Lidé se tu pohybují velmi blízko sebe a je snadné najít záminku k otázce a oslovení jiného člověka. Prostě se jen zeptáte, jestli znají to či ono zboží a jestli jsou s ním spokojení a máte jistotu hned několika minutového rozhovoru. Zvlášť, když senior narazí na jiného, stejně osamělého člověka jeho věku.
Fronta u pokladny je příběh sám pro sebe
A co teprve fronta u pokladny. To je přeci báječná příležitost, jak někoho přinutit k hovoru třeba tím, že do něho začnete strkat vozíkem, šťouchat loktem, hlasitě pokřikovat apod. Já vím, že ne vy osobně, ale určitě takové lidi znáte. Prostě využívají toho, že jste uvězněni na jednom místě, ve frontě, a snaží se získat vaši pozornost všemi způsoby. I těmi nekorektními.
Třeba tím, že nechají svoje dítě hlasitě křičet, lézt vám do tašky nebo do košíku, kopat vám do lýtka, šplhat po regálu, věšet se na vše, na co dosáhne malý človíček z místa, kde právě stojí jeho rodič opírající se o velký nákupní košík.
Zajímavé je, že většinou to byly matky, které jsem viděla takto upozorňovat na sebe a svoje rozpustilé dítě. Otcové většinou děti drželi trochu zpátky. Ale to může být jen náhoda. Prostě jsem na maminky, které světu potřebují dávat najevo, že jsou velmi moderní a pěstují velkou volnost ve výchově dětí, měla nějak větší „štěstí“.
Vyřizování si účtů mezi manželi
Asi nejzajímavější skupinou lidí nakupujících v supermarketu jsou manželé, nebo partneři, kteří si sem přišli vyřídit přede všemi svoje soukromé spory. Jako by se neobešli bez publika, když si potřebují vyřídit něco soukromého, co se týká jen jich dvou. Prostě rozhodli se vyprat si navzájem svoje „špinavé prádlo“ na veřejnosti. Když se mi toto stane, a fronta u pokladny bývá nejčastějším místem takové výměny názorů, nevím kam s očima, ušima, jak nebýt divákem cizího rodinného „dramatu“. Někdy ale takové „divadelní výstupy“ u poklady docela pobaví.
„Neříkej mi bábo,“ zahartusila paní na muže
Stála jsem ve frontě před pokladnou a přede mnou, bez košíku, postával asi padesátiletý pán a neustále se točil na místě, jak holub na báni. Rozhlížel se kolem. Pak zahlaholil tak silně, div mi nezalehly uši:
„Bábo, dělej. Nestůj tam vzadu a pojď sem.“
Hezká paní středního věku, tlačící před sebou košík plný zboží, mě minula a postavila se vedle hulákajícího pána. Ještě, než se k němu přiblížila, už z dálky volala. Stejně hlasitě.
„Neříkej mi bábo. Kolikrát ti to mám říkat. Nejsem žádná bába.“
Co udělala potom, mě rozesmálo. A možná nejen mě.
Když začala vyndávat zboží z košíku na pás, otočila se ke mně a v ruce držela dlouhé párky zabalené v umělohmotném obalu.
„Já bych mu nejraději jednu flákla po puse,“ řekla paní, tentokrát už jen polohlasem. „Mám obrovskou chuť vytáhnout ty párky z obalu a naplácat mu s nima přes pusu.“ Mám velkou a rychlou představivost, a tak jsem v duchu hned viděla létat ty dlouhé párky kolem tváře úhledného pána středního věku. Ta představa mě rozesmála. Hezká paní se rozesmála se mnou.
Jsou slova, která se ženám neříkají
Ještě s pobaveným úsměvem na tváři se paní otočila zpět k muži, který na ní před chvílí pokřikoval. Snad to byl její manžel, snad partner nebo bratr, kdo vi. Možná se opravdu zlobila a možná to bylo jen nevinné špičkování mezi dvěma lidmi, kteří ve skutečnosti mají rádi.
Kdyby ale mě, i ten pro mě nejmilejší muž, oslovit „bábo“, a jedno jestli doma nebo na veřejnosti, plácla bych ho s chutí taky. I bez podpory párků. Vystačila bych si se slovy. Ženě se totiž „bábo“ neříká nikdy, ani kdyby byla prapraprababičkou. Je to jasné, pánové? Děkuji za pochopení.
