Článek
Bylo svěží ráno a já seděla v tramvaji u okénka a dívala se ven na ulici. Jen tak, ze zvyku. Mám ráda pohled na ten pestrobarevný proud lidí spěchajících po chodnících z jednoho místa na druhé. Proud velkých i malých lidiček, který sem tam přerušují ti s pomalejším tempem chůze. Někdo veze velký kufr, jiný táhne nákupní tašku na kolečkách, další se opírá o hůlku. Dívám se na ně a představuji si, kam asi jdou, co dělají, jestli se dnes probudili s veselou náladou nebo nějakou úplně jinou.
Kam asi jede ta žena s velkým kufrem? Možná ji čeká dovolená. Někde u moře nebo u rybníku nebo úplně někde jinde. A možná jen veze někomu věci, které se do běžné nákupní tašky nevešly. A možná právě opouští partnera a věci v kufru jsou to jediné, co jí zůstalo jako vzpomínka na dobu prožitou ve dvou.
Ponořená do svého snění o kolemjdoucích jsem uslyšela nad sebou přísný hlas, který nesmlouvavě nařizoval:
„Ten čumák tam nestrkej.“
„To mluvíte na mě?“ Chtělo se mi oponovat, když jsem otáčela hlavu směrem, odkud zazněl nepřeslechnutelný hlas. „Já nemám žádný čumák, ale tvář, a nikam ho nestrkám. A kdyby ano, tak vám to může být jedno. Není to vaše starost.“
Myšlenky, co řeknu tomu hlasu, mi letěly hlavou kosmickou rychlostí. Než jsem je ale stačila vyslovit, uviděla jsem nad sebou, komu patřila slova rázné paní. V tašce přes rameno měla žena malého, chundelatého pejska. Ven z tašky koukala jen malá ouška, kulaté čokoládové oči a černý knoflík čumáčku.
Paní si všimla, že jsem zvedl hlavu a tázavě se na ní dívám.
„Chtěl si k vám čuchnout. Strkal čumák k vašim vlasům. Je hrozně zvědavý,“ s lehkou křečí v hlase omluvně pronesla paní, které zřejmě teprve nyní došlo, že slova určená jejímu pejskovi jsem si mohla vztáhnout na sebe.
„Nechcete si sednout a dát si tašku s psíkem na kolena?“ opáčila jsem.
„Ne, děkuji, jsem zvyklá stát. On také. A stejně za chvíli vystupujeme.“
No dobře, jak chcete, pomyslela jsem si. Chtěla jsem jen být vstřícná, ale žena asi neměla dnes nejlepší náladu. Tak jsem se znovu otočila k oknu.
Po chvíli mě zaujal nějaký nezvyklý pohyb uvnitř tramvaje a otočila jsem hlavu od okna. Ve výši mého nosu se houpala malá chlupatá hlavička uvězněná v tašce pro psy. Takové té, co je v ní na jedné straně malá prohlubeň tak akorát pro krk nebo hlavu malého zvířátka. Jak se tramvaj kývala, pohupovala se i taška s malým stvořením uvnitř. Chvílemi byla daleko od mojí tváře a chvílemi jen pár centimetrů dělilo moji tvář od lesknoucího se nosíku.
Chvíli jsem pozorovala ten pohyb a přemýšlela, jak moc je pravděpodobné, že dostanu taškou s psíkem přes oko nebo ne. Chundelatý spolucestující v tašce si to vyložil po svém. Jako zájem o bližší seznámení. A tak jsem viděla, jak se malinká, kulatá hlavička nejdříve natočila tak, aby viděla na svoji paničku a na to, co panička dělá, pak na mě, pak znovu na paničku a zpátky na mě. Když si ta chundelatá hlavička byla jistá, že její panička jí nevěnuje pozornost, rychle se natáhla směrem ke mě a růžový jazýček mi rychle olízl tvář. Nemohla jsem uvěřit, že se to stalo.
Za chvílí, při dalším zhoupnutí tramvaje, se vše zopakovalo. Rychlý pohled vzhůru na paničku, jestli stále ještě nedává pozor, a pak rychlé vystrčení hlavičky a olíznutí mojí tváře. Rozesmálo mě to. Paní, které vadilo, že by mi její pejsek mohl očichat vlasy, neví, že mi její miláček právě projevuje náklonnost olizováním tváře. Tiše a nenápadně, aby jeho panička nic nevěděla.
Už se mi v dopravních prostředcích stalo ledacos v souvislosti s pejsky. To, že si mi sedají půlkou zadečku na nárt nohy, mě už přestalo překvapovat. Že mi strkají čenichy do tašek, aby zjistili, jaký vezu nákup, taky. Občas mě překvapí, když si některý chce vylézt až na můj klín s přesvědčením, že sedadlo je tam vlastně pro něj. Že by mi ale některý olízal obličej, to se mi ještě nestalo.
Mám psy ráda a dostat něžného blízáka na tvář považuji za velké ocenění od pejska. Kdyby na mém místě ale seděla moje maminka, asi by se vše neodehrálo bez povšimnutí okolí. Maminka se totiž velmi bojí psů. I těch nejmenších. Kdyby jí takhle překvapil pejsek v tašce, asi by se to neobešlo bez hlasitého výkřiku. Mě ale jemné olíznutí udělalo radost. Potěšil mě ten nečekaný projev přátelství. A tak, když paní s taškou a chlupatým stvořením uvnitř tašky vystupovala, moje a psí oči se na okamžik setkaly a spiklenecky na sebe mrkly, jako by chtěly říci: „Tak zase někdy příště.“
