Článek
K domu v Pardubicích, ve kterém už skoro tři roky funguje řecký konzulát, i k hrdličce, která se uhnízdila na jeho fasádě, mám vřelý vztah. Je to totiž můj rodný dům a hrdličky s námi celá desetiletí bydlely na zahradě. Ráda bych se s vámi proto podělila o příběh tohoto domu i něžných obyvatelek z ptačí říše, které se u něho drží už celá desetiletí.
Dům na rohu dvou ulic nedaleko nemocnice v Pardubicích nechal postavit můj dědeček Josef. Otec mého otce Jaromíra. Stavěl ho z peněz, které dostala jeho žena Blaženka jako věno, když se vdávala. Pamatuji si, jak mi jako malé holčičce dědeček ukazoval plány domu i jeho rozpočet. Postavit celý jednopatrový dům stálo tehdy 184 tisíc korun. Ano, takovou věc si dodnes pamatuji, ale kde jsem nechala brýle na čtení, zapomenu do pěti minut.
Dědeček se stěhoval s babičkou do nového domu v době, kdy jejich první syn, v budoucnu můj otec, měl necelých šest týdnů. Zahrada tehdy byla zcela pustá a teprve postupně tu přibývaly stromy, záhony, travnaté plochy. Fotka, na které stojí můj otec jako sotva čtyřletý chlapeček v krátkých kalhotách na kšandy, bílé košilce a bílých bavlněných punčocháčích, zřetelně ukazuje, že hrušně a jabloně, které si já pamatuji už jako vzrostlé stromy, byly ještě malé, nevysoké, hubeňoučké sazenice. Ne, nesmějte se, taková móda se tehdy opravdu nosila a táta na ty bílé punčocháče vzpomínal s obrovskou nelibostí. Všelijak se na nohách krabatily a musel dávat velký pozor, aby je neušpinil, když šla rodina na procházku do nedalekého parku nebo do města na tzv. korzo.
Zahrada měla nejen část s ovocnými stromy a květinovými záhony, ale také část se zeleninovými záhony. Dědeček na nich pěstoval salát, mrkev, petržel, žluté fazolky, okurky, jahody. Učil mě od malinka, co je plevel a co rostlina, o kterou pečujeme. Když jsem byla větší, učil mě roubovat ovocné stromy. Na hrušni, jejíž větve se skláněly až nad záhony, rostly hned čtyři druhy. Podzimní pstružky, pozdější lahvice a křivice a zimní pařížanky. Jo tohle si taky pamatuji. A umím si každý z těch tak odlišných plodů do detailů vybavit. Co jsem vařila předevčírem k obědu si ale nevybavím. Znáte to, že.
Hrušeň se čtyřmi druhy hrušek si pamatuji i z jiného důvodu. Na větvi, kterou dědeček, a později i táta, podpírali vysokou tyčí, aby se nezlomila silou větru nebo vahou plodů, totiž po celá desetiletí hnízdila líbezná bílá hrdlička. Vlastně pár hrdliček. Každoročně si postavili takové neučesané, skoro nepořádné, hnízdo z tenkých větviček. Pozorovali jsme je rádi při jejich budovatelském úsilí s bratrem z malého balkonu v prvním poschodí domu. Otevřený byl do zahrady . A pak jsme netrpělivě čekali, zda se v hnízdě objeví vajíčka. Objevila. Pokaždé to byla jen dvě bílá vajíčka. Strachovali jsme se o ně, jestli z toho nepořádně vypadajícího hnízda nevypadnou. Ale nikdy se nic nepěkného nestalo.
Řadu dní pak na vajíčkách sedávala hrdlička a zahřívala je. Možná se střídala s partnerem, ale to bych nepoznala ani dnes. Pár si je velmi podobný. Když bylo hnízdo na chvíli opuštěné, mohli jsme si prohlédnout vajíčka. A za nějaký čas dvě nadýchané kuličky, které se z nich vylíhly. To bylo nějakého pištění, jak mláďata volala rodiče, že mají hlad.
Rádi jsme ten cvrkot kolem hnízda s bratrem pozorovali. Bráška dokonce někde našel drobné divadelní kukátko, které si rodiče brali do divadla. Přibližovalo podobně jako malý dalekohled. Samozřejmě o hodně méně. Nám to ale stačilo, abychom si ty kuličky mohli dobře prohlédnout víc z blízka.
Jednou jsme malým hrdličkám dokonce zachraňovali život. To když se po šikmé větvi vydala k hnízdu nějaká kočka ze sousedství. My kočku neměli. Rodiče miminek v hnízdě křičeli jak o život a nalétávali nízko nad šplhající kočku. Snažili se ji klovnout do hlavy a odradit jí od další cesty k jejich dětem. Křik hrdliček nás přilákal na balkon. Bratr mi podal divadelní kukátko a do ruky vzal košík s ořechy. A začal je házet na kočku. Já měla za úkol sledovat, jestli se trefil. Po chvíli se kočka najednou prohnula, jako by opravdu dostala zásah ořechem, zavrávorala a spadla z větve na zem. Chvíli přemýšlela, jestli se vrátit a zkusit vylézt k hnízdu znovu, ale palba ořechů i na zemi ji odradila. Líně a znechuceně odkráčela pryč.
Měli jsme s bratrem velikou radost, že jsme zachránili hrdličkám miminka. Mnohem menší radost ale měla maminka, když hledala ořechy, které skončily na zahradě a my je nestihli posbírat. My jsme se tvářili, že vůbec nevíme, kam se ořechy ztratily. Až po letech jsme to mamince prozradili. Smála se, až jí slzy tekly, při té představě, jak odháníme kočku házením ořechů z balkonu.
Každý rok se hrdličky vracely. Určitě to byly celé generace hrdliček. A my jim nechávali pořád tu stejnou větev, i když celá hrušeň už byla stará, neměla skoro žádné plody a mnoho větví uschlo a muselo se odstranit. Nakonec z kdysi vysokého stromu zůstal podivný pahýl s jednou větví. Ano, s tou pro hrdličky.
Jak šel čas, rodiče zestárli a my s bratrem jsme si založili svoje rodiny a odstěhovali se do jiných, vzdálených měst. Rodiče už neměli síly udržovat chátrající dům, a tak ho prodali. Byl to moc zvláštní pocit dívat se, jak se dům mění pod rukama nových majitelů. A taky zahrada. Staré stromy zmizely, zeleninové záhony také a místo nich vznikl jen holý trávník a dlážděné parkoviště na větší části zahrady.
Když jsem jednou za čas jela do Pardubic, vždy jsem se zašla podívat, jak se domu daří, jak se mění. Jen mi bylo líto, že už hrdličky nemají svůj strom. Často mě napadlo, kam se asi přestěhovaly. Myslela jsem si, že do nějaké sousední zahrady.
Před necelými třemi lety dům opět změnil majitele a proměnil se - světě div se - v řecký konzulát. Nemohla jsem té zprávě v novinách uvěřit a jela se podívat na tu změnu osobně. Na fasádě se skvělo oficiální označení úřadu a nad ním v malém stojánku byly umístěny tři malé vlaječky. Dívala jsem se, jak se vlaječky pohybují ve větru a v tu chvíli jsem si uvědomila, že se něco hýbe i pod vlajkami. Tři tyčky stojánku posloužily jako opora pro rozcuchané a tak trochu nepořádné, malé hnízdo. A na něm seděla hrdlička. Ta moje milovaná, bílá hrdlička. Ano, vím, že to už musela být nějaká praprapravnučka té, kterou jsem jako dítě milovala a chránila, ale stejně mi to udělalo obrovskou radost.
Hrdličky se vrátily k mému rodnému domu. Scházející strom nahradily tyčky vlajek. Dům znovu provází láska, kterou hrdličky symbolizují.
Je tak trochu nepochopitelné, proč něžní ptáčci nedali přednost některému z vysokých stromů v okolí. Určitě jich bylo kolem dost na výběr. Ale kdepak, ti cukroušci dali přednost fasádě u rušné hlavní silnice a domu, ve kterém láska provázela čtyři generace naší rodiny. Věřím, že láska hrdliček k domu bude chránit i jeho současné obyvatele a něžné cukrů, cukrů, kterým na sebe hrdličky volají, přinese i jim mnoho lásky do života.
