Článek
Jenže když naši rodiče zemřeli, všechno se změnilo. Nešlo o city, šlo o majetek. A můj vlastní bratr udělal něco, co jsem mu nikdy nemohla odpustit.
Rodiče nám celý život říkali, že po jejich smrti bude všechno rozdělené rovným dílem. Dům, úspory, všechno napůl. Nebyla jsem chamtivá, nečekala jsem žádné bohatství. Ale věřila jsem, že bratr dodrží to, co nám rodiče slíbili.
Jenže on měl jiné plány. Když máma zemřela, byla jsem psychicky úplně vyřízená. Neřešila jsem papíry, neřešila jsem notáře. Všechno za mě obstaral bratr. Říkal, že se postará, že se na něj můžu spolehnout. A já mu věřila. Celý život jsem mu věřila.
Jednoho dne mi přinesl nějaké dokumenty. „Tady to jen podepiš, ať se to vyřídí co nejrychleji,“ řekl mi.
Podepsala jsem. Ani mě nenapadlo si to pořádně přečíst. Byl to přece můj bratr.
A pak jednoho dne, když jsem se chtěla podívat do našeho rodného domu, mi došlo, že už tam nemám co dělat. Najednou mi nepatřilo nic.Bratr prodal dům. Beze mě.
O všem rozhodl sám, všechno zařídil, peníze si nechal. Nezůstalo mi nic.
Když jsem se ho zeptala, jak je to možné, jen pokrčil rameny. „Ty jsi s tím přece souhlasila,“ řekl naprosto klidně. Souhlasila? To byly ty papíry, které mi tehdy dal podepsat.
Cítila jsem, jak se mi dělá špatně. Bylo to legální, ale bylo to hnusné. Podvedl mě. Mého vlastního rodiče by to zničilo, kdyby viděli, co provedl.
Hádali jsme se. Křičela jsem na něj, že je zloděj, že si vzal něco, co mu nepatří. On si jen v klidu zapálil cigaretu a řekl: „Nechci se hádat o peníze. Přes tohle se snad dokážeš přenést.“
Přes tohle? Nešlo jen o peníze. Šlo o důvěru. A tak jsme se přestali vídat. Deset let. Najednou stál u mých dveří. Byl pátek večer, když někdo zazvonil. Otevřela jsem a tam stál on.Neviděli jsme se celých deset let.
Byl jiný. Sešlý, unavený, nervózní. Už neměl ten samolibý pohled, kterým mě vždycky provokoval. „Můžu dál?“ zeptal se. Chvíli jsem váhala. Ale pak jsem ho nechala vstoupit. Chtěla jsem vědět, co chce. Posadil se do křesla a já čekala. Nechtěla jsem mu ulehčit situaci.
„Podělal jsem to,“ začal. Mlčela jsem. „Já vím, že jsem tě tehdy okradl,“ pokračoval a poprvé v životě vypadal skutečně provinile. Neřekla jsem nic. Chtěla jsem, aby pokračoval. Aby řekl celou pravdu.
„Myslel jsem, že když dostanu všechny ty peníze, bude můj život jednodušší. Ale všechno jsem ztratil. Nejdřív jsem investoval do špatného podnikání, pak přišla exekuce, nakonec mě opustila i žena…“
Pokrčil rameny. „Nemám nic. A chci ti to vrátit.“ Z kapsy vytáhl obálku. Položil ji přede mě. „Tohle je všechno, co jsem dokázal dát dohromady. Není to dost, já vím. Ale chci ti aspoň něco vrátit.“
Mlčky jsem ji vzala do ruky. Otevřela ji. Bylo tam 100 tisíc korun. Jen zlomek toho, co mi ukradl. Podíval se na mě. Čekal, co udělám. Vzít to, nebo ne? V hlavě mi běželo tolik věcí. Bylo to dost na to, abych mu odpustila? Ne. Ale bylo to gesto. A to pro mě znamenalo víc než ty peníze.
Věděla jsem, že to dělá proto, že je v koncích. Možná si myslel, že když mi něco vrátí, zbaví se svého pocitu viny. Možná chtěl jen zkusit, jestli mu odpustím.
Ale věděla jsem, že já už nikdy nebudu ta naivní sestra, která mu věří. Podívala jsem se na něj. Viděla jsem zlomeného člověka. Vzala jsem obálku a položila ji zpátky na stůl.
„Nejde mi o peníze, bratře. Okradl jsi mě o něco mnohem cennějšího. O důvěru. A to mi nikdy nevrátíš.“ Neřekl ani slovo. Jen přikývl. Věděl, že jsem mu nikdy neodpustila. A když za sebou zavřel dveře, věděla jsem, že už ho nikdy neuvidím.
