Článek
Seděli tam tři muži, všichni v saku, a já si připadala spíš jako na školním výslechu než na profesionálním setkání.
„Počítač ovládáte? Aspoň zapnout ho umíte?“
Zazněla tahle otázka a já nejdřív nevěřila, že ji myslí vážně. Byla jsem totiž pozvaná na pozici projektové koordinátorky v IT firmě. Měla jsem za sebou roky zkušeností s řízením mezinárodních týmů, psaním technické dokumentace a správou náročných projektů. Ale místo toho, aby se mě ptali na strategii nebo týmovou práci, řešili, jestli zvládnu zapnout počítač.
Usmála jsem se a odpověděla, že počítač nejen umím zapnout, ale také restartovat, když to někdo z nich nezvládne.
Zasmáli se. Nejsem si jistá, jestli víc se mnou, nebo mně. Ale napětí to trochu uvolnilo. Pokračovali jsme v rozhovoru. Postupně se ukázalo, že o mých zkušenostech vlastně moc nevěděli. Pozvali mě na základě životopisu, který zřejmě někdo jen letmo prolétl. Jakmile jsme se dostali ke konkrétním situacím, ve kterých jsem musela hasit průšvihy, vést tým napříč časovými zónami a zvládat krize bez dramat, začali mě brát vážněji.
Při loučení mi popřáli hodně štěstí. Vypadalo to, že si spíš oddychli, že už jdu.
O to víc mě překvapil telefonát o týden později. Volal mi jeden z těch, kteří se mnou seděli v místnosti. Změnil tón. Byl milý, profesionální, možná trochu nervózní. Řekl, že nad mým profilem dlouho přemýšleli, a že by mi rádi nabídli jinou roli. Ne tu původní, ale vyšší. Vedení celého týmu.
Na chvíli jsem ztichla. Ne kvůli nabídce, ale kvůli tomu posunu.
Najednou jim nevadilo, že jsem žena. Že nevypadám jako ajťák. Že si s nimi u pohovoru dovolím udělat trochu legraci. Zjistili, že moje zkušenosti nejsou jen řádky v životopise, ale něco, co může pomoct i jim.
Přijala jsem. Ne proto, že bych potřebovala někomu něco dokazovat. Ale protože jsem si řekla, že jestli můžu zlepšit fungování týmu a zároveň jim ukázat, že schopnosti nemají podobu ani pohlaví, pak to za to stojí.
A počítač? Ten si umím zapnout levou zadní.
