Článek
Nejdřív jsem si říkala, že si jen namlouvám hlouposti. Práce ho zdržovala čím dál častěji, domů přicházel později a unavenější. Tvrdil, že firma prochází náročným obdobím, že šéf po něm chce víc než dřív. Věřila jsem mu. Vždycky byl poctivý a zodpovědný. Jenže najednou přestal být i přítomný. Seděl doma, ale jako by tu nebyl.
Začala jsem vnímat detaily, kterým bych dřív nevěnovala pozornost. Nechával si mobil otočený displejem dolů, občas se potichu usmíval nad zprávami a víc se staral o to, jak vypadá. Měla jsem pocit, že něco není v pořádku, ale odmítala jsem si to připustit.
Ten parfém nebyl můj
Jedno odpoledne jsem potřebovala z jeho auta vytáhnout nákup, který zapomněl v kufru. A tam jsem to ucítila. Sladká, květinová vůně, kterou jsem neznala. Na dece, kterou jsme si nechávali v autě, byl lehký otisk rtěnky. V tu chvíli mi bylo jasné, že nejde o náhodu. Nedokázala jsem si to už nijak omluvit.
Nevyvolávala jsem hysterickou scénu. Sedla jsem si doma do křesla, a když přišel, zeptala jsem se napřímo. Nezapíral dlouho. Přiznal, že se zamiloval do jiné. Prý nechtěl ublížit ani mně, ani jí. Jen se to tak „stalo“. Jeho omluvy zněly prázdně.
Nevztekala jsem se. Jen jsem v sobě cítila prázdno.
Čekala jsem, že mě zaplaví vztek, ale místo toho přišla jen tichá únava. Věděla jsem, že v tu chvíli končí jedna kapitola mého života. Řekl, že se odstěhuje k ní. Neměla jsem sílu ho zadržovat. Už nebyl můj.
Zůstalo ticho, ale i úleva
První dny byly těžké. Všude bylo cítit jeho nepřítomnost. Ale postupně se mi začalo dýchat lépe. Uvědomila jsem si, že jsem v tom vztahu byla poslední měsíce sama. A že si zasloužím někoho, kdo bude chtít být se mnou doopravdy.
Dnes už se na to dívám jinak. Bolí to, ale vím, že bych radši pravdu, než další roky předstírání. A pokud mě k ní měl dovést obyčejný parfém, pak jsem za něj vlastně vděčná.
