Článek
Na ulici. A choval se, jako by se nikdy nic nestalo. Můj manžel. Nebo někdo, kdo vypadal přesně jako on. Ale něco bylo špatně. Velmi špatně.
Den, kdy zmizel
Nikdy nezapomenu na ten den.
Bylo sychravo, vrátila jsem se domů z práce a on tam nebyl. Věděla jsem, že měl jet na pracovní schůzku, ale nikdy se nevrátil. Telefon nebral, žádné vzkazy, žádná stopa. Jako by se po něm slehla zem.
Nejdřív jsem si říkala, že se možná jen někde zdržel, ale když se neozval druhý den, začala jsem panikařit. Zavolala jsem policii, všechny jeho známé, kolegy z práce, ale nikdo ho neviděl. Nikdo nevěděl, kde by mohl být. Jakoby se propadl do země.
Dny plynuly. Pak týdny. A nakonec měsíce.
Po třech měsících přestali policisté aktivně pátrat. Prý zmizel dobrovolně. Žádné stopy po zločinu, žádný vzkaz na rozloučenou, žádný důkaz. Prostě zmizel.
Já se ale nechtěla vzdát. Pořád jsem věřila, že se vrátí. Že musí existovat nějaké vysvětlení.
A pak jsem ho včera viděla.
Nečekané setkání
Vracela jsem se z nákupu. Bylo už pozdě večer, šla jsem domů s taškami v rukou, když jsem ho spatřila.
Stál tam. Uprostřed ulice.
Moje srdce se na chvíli zastavilo. To není možné. To je přece můj manžel!
Měl na sobě stejný kabát, jaký si vzal v ten den, kdy zmizel. Stejné boty, stejný účes. Ale bylo na něm něco… divného.
„Milane?“ zavolala jsem jeho jméno.
Podíval se na mě. Ale jeho pohled byl prázdný. Jako by mě vůbec nepoznával. Jako bych byla cizí člověk.
Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Ale musela jsem za ním jít.
„Milane, co se stalo? Kde jsi byl celý rok?“
Podíval se na mě, přimhouřil oči. „Promiň, slečno. Myslím, že si mě s někým pletete.“
A pak odešel.
Zůstala jsem stát na místě. Co se to děje?
Pravda, kterou jsem nečekala
Doma jsem procházela všechny naše staré fotky. Zkoumala jsem jeho obličej na každé z nich. Stejné oči, stejné rysy. Byla jsem si jistá, že je to on. Ale pokud ano, proč mě nepoznal?
Hned druhý den ráno jsem se vydala na policii. Vzali mě vážně, ale nemohli nic dělat. Podle jejich slov můj manžel odešel dobrovolně a nenašli žádné známky trestného činu. Pokud žije, má právo na svůj život.
Nezbylo mi než ho najít sama.
Začala jsem tedy pátrat. Prošla jsem všechny místa, která měl rád. Konečně jsem ho našla – v malé kavárně na druhém konci města. Seděl u okna, pil kávu. Vedle něj žena. Smáli se.
Srdce mi puklo.
Vstoupila jsem. Věděl, že tam jsem. Musel mě vidět. Ale ani se neotočil.
„Milane!“ oslovila jsem ho.
Konečně ke mně zvedl pohled. Tentokrát tam byl strach. Jako by se bál… mě.
„Mluv se mnou!“ dožadovala jsem se odpovědi. Žena vedle něj byla zmatená. „Tady někdo asi dělá chybu…“ řekla tiše a podívala se na něj.
A pak mi to došlo.
On nebyl sám. Měl u sebe malou holčičku.
Moje srdce se znovu zastavilo. Můj manžel měl dítě.
Něco ve mně se zlomilo. Nebyl mrtvý. Jen mě opustil. A nikdy mi to neřekl.
Podíval se mi do očí. Něco v jeho výrazu se změnilo. Možná výčitky? Nebo strach?
Otevřel pusu, jako by něco chtěl říct. Ale já už čekat nechtěla.
Otočila jsem se a odešla.
Odešel přede mnou? Dobře.
Teď už jsem odešla i já od něj.
