Článek
Můj tehdejší přítel – byl o pár let starší – mi řekl, že mě má rád, ale že na dítě není připravený. Ani já nebyla. Ale rozdíl byl v tom, že já věděla, že musím být.
Rodiče nebyli nadšení. Máma se rozbrečela, táta odešel z kuchyně beze slova. Doma se o tom nemluvilo. Jen takové to ticho mezi větami, které bylo hlasitější než jakýkoli výkřik.
Ve škole jsem byla ta „s tou chybou“. Holky se mnou přestaly mluvit. Učitelé si mě začali prohlížet jinak – jako by se mě báli pochválit, abych si to nevyložila jako povzbuzení k „špatnému příkladu“. Jen jediná učitelka, češtinářka, mi tehdy potichu řekla:
„Bude to těžké. Ale nemusí to být špatné.“
Když se narodil Matyáš, měla jsem devatenáct. Porod byl dlouhý, bolestivý, a já byla unavená, ztracená… ale když jsem ho poprvé držela, bylo mi jedno, kolik je mi let. Všechno dávalo smysl.
Byli jsme dva. Já a on. Dítě a dítě. Učili jsme se spolu – já přebalovat a kojit, on rozpoznávat můj hlas. Já ho budila v noci, on mě učil trpělivosti. Nikdy jsem neměla pocit, že mi zničil život. Jen ho přesměroval.
Nebylo to lehké. Peníze nebyly. Čas nebyl. Všechno jsem dělala mezi kojením a pláčem. Často jsem i brečela s ním. Ale nikdy jsem toho nelitovala. Protože Matyáš nebyl překážka. Byl kotva. V době, kdy jsem sama nevěděla, co chci být – on mi dal směr.
Naučil mě zodpovědnosti. Naučil mě vidět svět jeho očima. A hlavně mě naučil milovat tak čistě, že žádný vztah předtím se tomu neblížil.
Dnes je mi šestadvacet. Matyáš chodí do druhé třídy a ptá se mě, proč mám pořád ještě ráda Pokémony. Smějeme se spolu. Děláme si palačinky k večeři. Někdy na mě zavolá „mamčo“, jindy „velitelko“. A já vím, že jsme tým.
Lidé se mě občas ptají, jestli bych něco změnila, kdybych mohla. Odpovídám, že možná jo. Možná bych si přála víc podpory. Možná bych chtěla být připravenější, jistější, dospělejší.
Ale rozhodně bych nikdy neměnila Matyáše. Ani za těch pár let svobody navíc. Protože on mě naučil víc než jakákoli škola nebo vztah.
Měla jsem dítě v osmnácti. A ano – bylo to náročné. Plné pochybností, nevyspání, nevyřčených otázek. Ale nikdy ne lítosti. Protože mi tehdy místo jedné cesty do dospělosti osud ukázal úplně jinou. Krkolomnou, strmou… ale krásnou.
A někdy si říkám, že možná právě ta největší „chyba“ mého života… byla zároveň i to nejlepší, co mě kdy potkalo.
