Článek
„Tohle si nevezmu,“ řekla dcera a odstrčila mikinu, kterou milovala. Růžovou, s vyšisovaným obrázkem lišky. Ještě minulý týden v ní chtěla spát.
„Proč?“ zeptala jsem se.
Pokrčila rameny. „Už se mi nelíbí.“
Pak odmítla legíny. Šaty. Nakonec i tričko, které si sama vybrala k narozeninám. Všechno, co bylo „staré“. Chtěla jen nové věci. Tmavé. Bez obrázků.
„Ve škole se ti někdo smál?“ zkusila jsem opatrně.
Zavrtěla hlavou. Příliš rychle.
Začala jsem si všímat dalších změn. Převlékala se se zamčenými dveřmi. Špinavé oblečení schovávala na dno koše. A když jsem jednou sáhla po její mikině, vytrhla mi ji z ruky.
„Nesahej na to!“ vyjekla.
Nikdy předtím na mě nekřičela.
„Co se stalo?“
„Nic,“ řekla tiše. „Jen to nechci.“
Ve škole mi třídní učitelka řekla, že je dcera tichá, hodná, bez problémů. „Možná jen puberta,“ usmála se.
Bylo jí osm.
Pravda vyšla najevo náhodou. Při praní jsem si všimla, že jedno tričko chybí. To s liškou. Prohledala jsem celý byt. Nakonec jsem ho našla v tašce na tělocvik. Zmačkané. Mokré.
A cizí.
Někdo na něj napsal fixou slova, která bych nikdy nečekala na dětském oblečení.
Nechci je opakovat.
Ruce se mi rozklepaly.
Když jsem se dcery zeptala, zbledla.
„Říkala jsem, že ho nechci,“ zašeptala. „Prosím, vyhoď ho.“
„Kdo to udělal?“
Mlčela.
„Ve škole?“
Zavřela oči a přikývla.
Trvalo dlouho, než začala mluvit. Ne o posměchu. Ne o jednom dítěti.
O šatně.
„Paní říkala, že se máme převlíkat rychle,“ řekla. „Ale já jsem byla poslední.“
Hlas se jí třásl.
„A někdo zhasnul.“
Někdo tam byl. Někdo, kdo nepatřil mezi děti. Někdo, kdo znal jejich jména. Kdo si pamatoval, co měly na sobě.
„Řekl mi, že to oblečení je hezké,“ šeptala. „A že si ho vezme domů.“
Nic víc. Nic, co by šlo snadno nahlásit. Žádný dotek. Jen strach. A pocit, že někdo ví.
Škola všechno popřela. Kamery prý nic nezachytily. Šatna byla „bez závad“. Nikdo cizí tam neměl co dělat.
Tričko jsem vyhodila.
Ale nebylo po všem.
Dcera se budila ze spaní. Kontrolovala, jestli má oblečení správně složené. Jednou jsem ji našla, jak si z něj odstřihává štítky.
„Aby mě nepoznal,“ řekla prostě.
„Kdo?“
„Ten, co se dívá.“
O týden později přišel e-mail ze školy. Krátký. Oznámení, že školník byl přeřazen. Bez vysvětlení.
Ten den jsem šla dceru vyzvednout dřív.
A uviděla jsem ho stát u brány. Díval se na děti. Na jejich oblečení.
Když se naše pohledy setkaly, usmál se.
Ten úsměv byl stejný, jaký popsala.
Dcera mi stiskla ruku. „Mami,“ zašeptala. „Proto už nechci nosit hezké věci.“
„Protože?“
Podívala se na mě očima, které zestárly příliš rychle.
„Protože si myslí, že patří jemu.“
A tehdy jsem pochopila, jak málo stačí, aby dítě přestalo být dítětem.
Někdy to není křik. Ani rána.
Někdy stačí, že se někdo dívá.
A vy víte, že se dívá pořád.
