Článek
Po přestěhování do starého činžáku jsme to sváděli na chaos. Krabice, únava, nový režim. Říkali jsme si, že věci se prostě někde ztratí a znovu objeví.
Jenže neobjevily.
Začala jsem si všímat, že se ztrácí věci osobní. Prsten po babičce. Synův plyšák, bez kterého neusnul. Fotografie z alba, vždycky jen jedna. Nikdy víc.
A vždycky to bylo, když jsme nebyli doma.
Manžel navrhl kameru. Jen do obýváku a chodby. Pro klid. Souhlasila jsem, i když mi bylo hloupé připustit, že se bojím vlastního bytu.
První dny nic.
Pak přišlo upozornění: detekce pohybu – 11:47. Byli jsme oba v práci, syn ve škole.
Pustila jsem záznam.
Obývák byl prázdný. Závěsy se ani nepohnuly. Hodiny tikaly. Minuty ubíhaly… a pak se obraz na vteřinu rozvlnil, jako když špatně chytá signál.
A někdo tam byl.
Nestál. Nešel.
Spíš se… vynořil.
Postava byla vysoká, nepřirozeně hubená, jakoby složená ze stínů a cizího světla. Obrysy se jí rozpadaly a znovu skládaly. Neměla obličej. Jen hladkou plochu tam, kde by měl být.
Zůstala stát uprostřed obýváku. Pak se pomalu otočila ke kameře.
A zvedla ruku.
Obraz zčernal.
Další záznam byl o hodinu později. Kamera opět běžela normálně. Obývák vypadal nezměněně. Až na jednu věc.
Na gauči seděl náš syn.
Srdce se mi zastavilo.
Seděl shrbený, ruce v klíně, díval se před sebe. Neplakal. Nehýbal se. Jen šeptal.
Zvuk byl slabý, ale zesílila jsem ho.
„Nechci s tebou chodit… prosím…“
V tu chvíli se vedle něj na gauči promáčklo čalounění. Jako by si někdo sedl.
Syn se instinktivně odtáhl ke kraji.
„Maminka by se bála,“ řekl tiše.
Promáčklina se posunula blíž.
A pak se kamera opět vypnula.
Rozbrečela jsem se. Volala manželovi, škole, policii. Během deseti minut jsme byli doma. Syn byl v pořádku. Tvrdil, že ze školy odešel normálně. Že si „jen na něco nepamatoval“.
Ale změnil se.
Začal si povídat sám se sebou. Nechal otevřené dveře, „aby to mohlo projít“. A drobnosti mizely dál. Vždycky jen jedna. Vždycky něco, co patřilo jednomu z nás.
Pustili jsme si záznamy znovu. Tentokrát pomaleji. A tehdy jsme si všimli detailu, který nám předtím unikl.
Ta věc… nikdy nic nebrala rukama.
Věci mizely ve chvíli, kdy se k nim syn přiblížil.
Když se jich dotkl.
Pochopila jsem to až večer, když jsem našla syna stát u zrcadla v chodbě. Držel v ruce mou ztracenou gumičku do vlasů.
„Vrací mi to,“ řekl klidně.
„Co?“ zašeptala jsem.
„Vzpomínky,“ odpověděl. „Ty, co už nechceš.“
A v odraze, těsně za jeho ramenem, stála ta postava.
Tentokrát jsem jí viděla tvář.
Byla moje.
Od té doby už kamera nezaznamenává nic.
A věci se přestaly ztrácet.
Ale někdy ráno vstanu a vím, že mi chybí něco důležitějšího než předmět.
Myšlenka.
Vzpomínka.
Strach.
A bojím se dne, kdy zjistím, co všechno už mi to vzalo.
