Článek
„Kde jsi to vzala?“ zeptala jsem se.
Naše pětiletá dcera se usmála a prohlásila: „Dala mi to ta paní od lesa.“
Tehdy jsem to brala jako dětskou fantazii. Každé dítě má nějakého imaginárního kamaráda. Jenže další den přišla s dřevěným koníkem. O den později s plechovým přívěskem. A pokaždé měla stejnou odpověď:
„Ta paní od lesa mi to dala.“
Začalo mi to být nepříjemné. Ten les je hned za naším domem — hustý, starý, neudržovaný. Vždy jsem dceru učila, že tam nesmí chodit bez nás. A ona mi pořád tvrdila, že nechodí. Že „ta paní“ k ní sama přichází.
Třetí noc po sobě jsem slyšela, jak má dcera mluví ze spaní. Jako by odpovídala někomu, kdo stojí u postele.
„Tohle už mám,“ mumlala. „Dej mi jinou.“
Hned ráno jsem si dala práci a hračky prohlédla pořádně.
A tehdy mi to došlo.
Byly staré. Ne deset let. Ne dvacet. Některé vypadaly jako z třicátých let, jiné ještě starší. Látky, barvy, typ kresby v obličejích panenek. Cítila jsem, jak se mi na zádech objevují kapky potu.
Když jsem se ptala dcery, kdo je „ta paní“, odpověděla bez zaváhání:
„Ona tam byla dřív než my.“
„Kde?“ zeptala jsem se.
Dcera ukázala na okno, směrem k lesu. Její oči se rozzářily zvláštním způsobem, jaký jsem u ní nikdy neviděla.
„Všude tam,“ řekla tiše. „Ona les hlídá.“
Ten den jsem se rozhodla ji do lesa doprovodit. Ne že by tam chtěla jít, ale cítila jsem potřebu se přesvědčit. Les byl tichý, až přehnaně. Žádné ptáky, žádné zvuky větví. Jen náhle hustý chlad.
„Mami,“ zašeptala dcera, „nechoď dál. Ona nemá ráda, když se blíží někdo velký.“
„Kdo?“ vyhrkla jsem.
Dcera se usmála. „No přece ta paní.“
A pak se náhle rozběhla kousek dopředu, jako by zvala někoho, kdo tam není. Vzduch se ochladil natolik, že jsem viděla vlastní dech. A v tu chvíli jsem si všimla něčeho na stromě. Vyryté jméno. Staré, téměř zarostlé do kůry:
Anna 1937
A pod ním malý znak, který vypadal jako dětská kresba panenky.
Nedokázala jsem vysvětlit, proč mě ten pohled tak vyděsil.
Když jsem se otočila, moje dcera někomu cosi podávala. Držela ruce natažené před sebe, jako kdyby jí někdo stál v půli cesty.
Ale tam nikdo nebyl.
„Vzala si to,“ oznámila mi radostně.
Dovedla jsem ji domů. Ten den jsem byla přesvědčená, že se jí to jen zdálo. Jenže večer jsem našla na prahu domu malou hračku. Tentokrát pečlivě zabalenou do látky. A na kousku papíru byl jediný nápis, dětským i starým písmem zároveň:
„Pro ni. Ne pro tebe.“
Ta věta se mi vryla do hlavy jako nůž.
Další noc dcera nespala. Seděla v posteli, oči dokořán, a usmívala se do rohu pokoje.
„Už zase přišla,“ oznámila klidně.
„Kdo?“ hlesla jsem.
Dcera ukázala do temného rohu. „Ta paní od lesa. Dneska se na tebe dívá.“
Ztuhla jsem. V rohu nic nebylo. Jen stín.
Ale najednou se posunul.
O milimetr.
Pak o další.
Jako by někdo stál za závěsem světla a pozoroval nás.
Vyskočila jsem, rozsvítila lampu — a stín byl pryč.
Dcera si jen povzdychla.
„Teď se schovala. Ale ona se vždycky vrátí.“
Následující ráno jsem zamkla všechny dveře, zavřela okna, zatáhla rolety. Ale uprostřed kuchyňského stolu ležela další hračka. Dřevěné kostky. A na jedné bylo vyryto:
„Brzy.“
Ten den jsem rozhodla, že dceru od lesa držet dál nebude stačit. Musím ji držet dál od něčeho, co v tom lese je — a co si ji vybralo.
Protože večer, když jsem ji ukládala, řekla něco, co donutilo moje ruce se třást:
„Ta paní říká, že až vyrostu, budu jako ona.“
