Článek
Předškoláci mají období, kdy mění barvy, tvary, občas nepřidají ruce nebo nohy… tak jsem to všem říkala, když si všimli, že na obrázcích naší rodiny chybím.
Jenže ty obrázky byly čím dál detailnější. Všichni měli své typické znaky – táta vysoký s brýlemi, babička s šátkem, náš pes se skvrnou na boku. Jen já tam nebyla. Místo, kde bych měla stát, bylo prázdné. Jako by dcera nechala záměrně bílé místo.
Jednou jsem to s ní zkusila otevřít.
„Proč tam není maminka, zlato?“
Pokrčila rameny a rychle téma změnila. Když jsem se zeptala podruhé, rozplakala se. A potřetí se úplně zatvrdila.
Školka mi řekla, že děti tak občas zpracovávají emoce. Ale já jsem cítila, že to není jen tak.
Napětí mezi mnou a dcerkou se stupňovalo. Přestala ke mně chodit, když ji něco bolelo. Vždycky běžela za tátou. Když jsem ji objala, ztuhla. Jako by se mě bála. To bylo to, co mě začalo děsit.
Jednoho večera jsem šla uklízet její pokoj a našla nový obrázek. Ještě mokrý od vodovek. Táta, babička, pes… a vedle prázdného místa byla tmavě načmáraná postava bez obličeje.
Srdce mi vynechalo.
Vzala jsem obrázek a šla za ní. Seděla v obýváku a stavěla puzzle.
„Zlato, kdo je tahle postava?“
Dceřiny oči se rozšířily.
„To není člověk,“ zašeptala.
„A proč kreslíš naši rodinu… bez mě?“
Oči jí začaly slzet.
„Protože jsi pryč.“
Ta slova mě zasáhla jako úder. Přisedla jsem si k ní.
„Jak pryč? Já jsem tady, každý den.“
Zavrtěla hlavou.
„Myslím… uvnitř jsi pryč.“
Nechápala jsem. Ale pak dodala:
„Ten stín říká, že maminka už nejde vidět.“
V tu chvíli mi projel mrazivý strach až do kostí.
„Jaký stín?“
Ukázala na roh pokoje. „Tam. Chodí se dívat, když spíš.“
Otočila jsem se – tam samozřejmě nic nebylo. Ale dcera se tak třásla, že mi bylo jasné, že to není jen výmysl.
Vzala jsem ji do náruče, tentokrát už neztuhla – spíš se ke mně zoufale přimkla.
A pak ze mě vypadla otázka, které jsem se bála:
„Kdy jsi začala vidět… ten stín?“
Zamyšleně si žmoulala rukáv.
„Když jsi pořád plakala. Třeba v noci v koupelně. Myslela jsem, že jsi smutná kvůli mně… ale pak ten stín řekl, že už mě nemáš ráda. Že chce být místo tebe.“
Najednou mi to všechno došlo.
Ty noci, kdy jsem si myslela, že mě nikdo neslyší.
Moje vyhoření, depresivní epizody, snaha fungovat, i když jsem uvnitř byla prázdná.
Dcera to nezapomněla – absorbovala to. A z té dětské hrůzy se zrodil „stín“, který ji přesvědčil, že ztrácí mámu.
Nebyl to stín v rohu místnosti.
Byl to stín, který jsem já sama nosila v sobě. A který ona viděla dřív než kdokoli jiný.
Objala jsem ji silněji, než kdy předtím.
„Zlato… já tě miluju. A jsem pořád tady. I když to tak někdy nevypadalo.“
Mlčky mi položila hlavu na rameno.
Od toho dne jsem začala hledat pomoc. Ne kvůli sobě – ale kvůli ní.
A pár týdnů poté mi donesla nový obrázek.
Rodina. Všichni jsme tam byli.
A vedle nás malá, zářící postava s dlouhými vlasy a úsměvem, pod kterým bylo napsáno:
MAMINKA JE ZASE VIDĚT.
