Článek
Vše vonělo starobou, dřevem a něčím, co se nedá popsat. Syn byl z našeho nového domova nadšený. Běhal po pokojích, sahal na všechno, co mu přišlo pod ruku, a vypadal šťastněji než kdy předtím. Jenže první noc mi naznačila, že ne všechno bude tak idylické, jak jsem čekala.
Kolem půlnoci mě probudil jeho hlas. Mluvil tiše, ale jasně, jako by někomu vyprávěl příběh. Myslela jsem si, že se mu jen zdá. Otevřela jsem dveře do jeho pokoje a uviděla ho sedět na posteli. Usmíval se do rohu místnosti. Když jsem se zeptala, s kým mluví, odpověděl jen: „S panem Josefem.“ To jméno jsem v domě už dlouho neslyšela. Byl to můj dědeček, který zemřel před dvěma lety.
Zarazilo mě to, ale nechtěla jsem syna strašit. Položila jsem ho a řekla mu, že je čas spát. Jenže další noc se to opakovalo. A další. A další. Každý večer se probouzel a mluvil s někým, koho jsme neviděli. Jeho rozhovory byly čím dál delší a konkrétnější. Často jsem slyšela slova jako „neboj“, „já ti ukážu“ nebo „to nesmí vědět“.
Jednou jsem si k jeho dveřím opatrně položila telefon a zapnula nahrávání. Chtěla jsem mít důkaz, že si to celé nevsugerovávám. Ráno jsem si nahrávku pustila. Bylo na ní slyšet šustění peřin, tiché dětské mumlání a pak… hlubší, ztišený hlas. Nepatřil nikomu z nás. Bylo v něm cosi unaveného, skoro melancholického, ale přitom zněl, jako by se snažil skrývat vztek.
Když jsem nahrávku pustila manželovi, zbledl. „To je blbost,“ řekl, ale jeho tón zněl spíš jako prosba, aby to opravdu byla blbost. Večer si sedl k synovi a chtěl mu vysvětlit, že pan Josef je jen vymyšlený kamarád. Syn se ale zatvářil uraženě. „On říká, že mu nevěříš,“ oznámil. „A že to není slušné.“
Začalo mě děsit nejen to, že syn údajně mluví s někým mrtvým, ale i to, jak se začal měnit. Přestal si hrát s autíčky, odmítal chodit ven a pořád jen seděl v pokoji. Tvrdil, že čeká, až „pan Josef něco dokončí“. Když jsem se ho ptala, co, pokaždé změnil téma.
Přelom nastal, když přišla bouřka. V noci uhodil hrom tak silně, že se rozechvěly skleničky v kuchyni. Syn začal křičet. Vběhla jsem do jeho pokoje, ale nebyl tam. Našla jsem ho sedět na zemi v obýváku. Ukazoval pod schody. „On je tam,“ šeptal. „A nechce, abych šel s vámi spát.“
Když jsme rozsvítili, nebylo tam nic. Ale syn se třásl a pevně mě svíral. Druhý den jsme zavolali rodinného známého, který se dlouhá léta zabýval historií našeho domu. Povzdychl si, když slyšel jméno Josef. Prý bylo v domě před lety něco, o čem prarodiče moc nemluvili. Dědeček měl bratra, který zmizel za záhadných okolností a nikdy se nenašel. Poslední místo, kde ho někdo viděl, byly právě schody v našem domě.
To nám stačilo.
Synův pokoj jsme přestěhovali do jiného křídla domu. Začali jsme důsledně dbát, aby spal s otevřenými dveřmi a světlem na chodbě. A hlavně jsme schody nechali odborně prozkoumat. Nikdo nic nenašel. Žádné dutiny, žádné skrýše. Jen staré dřevo.
Od té doby syn každou noc spí. Už nemluví do tmy. Už neříká jméno, které mi zůstává jako stín v hlavě.
Někdy ale stojím u schodů a mám pocit, že slyším někoho tiše dýchat. A pokaždé si vzpomenu na slova z té nahrávky, na ten tichý, hluboký hlas.
„To nesmí vědět.“
