Článek
Takový, u kterého nepřemýšlíš — jen vytřídíš kapsy, otočíš rukávy a hodíš do pračky. Ale ten den mi konečky prstů zavadily o kov. Malý, chladný předmět, který tam nepatřil.
Vytáhla jsem ho ven.
Klíč. Starý, mosazný, těžší, než by se zdálo. Na jeho hlavě bylo vyryté číslo 17. Nic jiného.
„Zase nějaký od dílny?“ zamumlala jsem do prázdna, ale nevím proč — ten klíč nevypadal jako něco, co by patřilo k jeho práci. Byl příliš stylový, skoro historický. Spíš jako od starého nábytku nebo sklepa.
Když přišel večer domů, položila jsem ho na stůl.
„Našla jsem tohle v kapse,“ řekla jsem.
Jeho reakce… nebyla normální.
Zarazil se uprostřed pohybu, jako by mu někdo vypnul svaly. Pak rychle, až příliš rychle, klíč schoval do dlaně.
„To nic,“ řekl. „Jen stará blbost.“
Jenže to nebyl hlas člověka, kterému je to jedno.
Od té chvíle se choval divně. Bundu si schovával, prádlo si začal „náhodou“ prát sám. A klíč už jsem od něj neviděla.
Až do onoho dne.
Asi po týdnu jsem si všimla, že odchází z domu v době, kdy měl být dávno v práci. Řekla jsem si, že se vrátím o něco dřív z kanceláře, jen abych zjistila, kam chodí.
Nečekala jsem, že půjde do staré kolonky garáží na okraji města. Místo, které už roky nikdo nevyužíval. Beton popraskaný, vrata omlácená, zrezlá čísla sotva čitelná.
A pak jsem uviděla to: Garáž č. 17.
Zastavil se u ní, rozhlédl se a z kapsy vytáhl klíč. Ten klíč.
Srdce mi bušilo tak hlasitě, že mě musel slyšet, kdybych se přiblížila. Schovala jsem se za roh staré zdi a pozorovala ho. Klíč zasunul do zámku, otočil jím… a vrata se otevřela do tmy.
Vstoupil dovnitř.
Počítala jsem vteřiny. Pět, deset, dvacet. Nic.
Jen ticho.
Neměla jsem to dělat. Ale zároveň jsem nemohla odejít.
Pomalu jsem se připlížila k vratům a nahlédla dovnitř.
Byla tam jen jediná žárovka. Blikala, jako by měla každou chvíli prasknout. A pod ní — starý dřevěný stůl. Na něm hromádky papírů, fotky, krabice.
A uprostřed toho všeho seděl můj manžel. S hlavou v dlaních.
Zastavil se, když mě uslyšel. Zvedl oči, plné strachu. Ne hněvu — strachu.
„Neměla jsi sem chodit.“
„Co to je?“ zeptala jsem se šeptem.
Ukázal na jednu z krabic. Byla plná věcí, které jsem poznala — diář, který ztratil před třemi lety. Hodinky, které prý zničil. Dokonce i moje staré fotky.
Celé roky je měl tady.
„Proč?“ vydechla jsem.
Posadil se, jako by tím ztratil poslední sílu. „Chtěl jsem mít místo, kde bude všechno, co nechci, aby ovlivňovalo náš život. Místo, kde můžu odkládat… staré chyby.“ Přetáhl si ruku přes obličej. „Jenže některé věci neodložíš. Nikdy.“
„Co je tohle za chybu?“ ukázala jsem na další krabici.
Chvíli váhal. Pak ke mně posunul její víko.
Uvnitř byla složka. A v ní dopisy, které jsem nikdy neměla vidět.
Jméno na nich jsem znala — jeho bývalá přítelkyně. Ta, o které mluvil jen váhavě. Ta, se kterou prý „to skončilo v klidu“.
Jenže ty dopisy klidu rozhodně neodpovídaly. Prosby, výčitky, věty o tom, že se jí vyhýbá, že něco tají, že se bojí, že mu něco přijde dokázat.
Poslední dopis byl krátký:
„Pokud se mi něco stane, víš proč.“
Zamrazilo mě.
„Co se jí stalo?“ zašeptala jsem.
A jeho ticho bylo horší než jakákoli odpověď.
Když jsem odcházela z garáže, uvědomila jsem si jedno: klíč jsem neměla nikdy najít. A určitě jsem nikdy neměla zjistit, co otevírá.
A přesto… teď už to nemůžu nevidět.
A on to ví.
Od té doby se na mě dívá jinak. Ne nepřátelsky, ale… pozorně. Příliš pozorně.
Jako někdo, kdo přemýšlí, co dalšího bych mohla najít.
A někdy v noci, když nemůžu spát, slyším, jak se zvedá z postele, odchází do předsíně a hledá… bundu.
Tu, kde měl kdysi klíč.
Možná kontroluje, jestli tam znovu něco nenechal.
A možná kontroluje… mě.
