Článek
Byla jsem napůl vzhůru, napůl ve snu, a tak jsem si byla jistá, že je to jen ozvěna něčeho, co mi zůstalo v hlavě. Tenký, sotva slyšitelný hlas se nesl domem jako dech. Bez slov. Jen melodie. Ukolébavka.
Otočila jsem se na druhý bok a snažila se usnout.
Druhou noc jsem už vzhůru byla. Seděla jsem v posteli a poslouchala. Zpěv přicházel zdola. Ze sklepa.
Náš sklep byl starý, vlhký a studený. Plný stínů i ve dne. Nikdy jsem tam nechodila ráda, ale rozhodně jsem tam nikdy neslyšela zpívat. Vzala jsem si prášek na spaní a přesvědčila se, že stres umí dělat divy.
Třetí noc se zpěv ozval znovu. Silnější. Blíž.
A tentokrát jsem rozeznala slova.
„Spi… spi… nechoď dolů…“
Vyskočila jsem z postele. Manžel spal tvrdě a nereagoval, když jsem ho budila. Dům byl tichý, jen ten hlas se pomalu vlnil schodištěm vzhůru. Svíral se mi žaludek. Ten hlas byl ženský. Klidný. A děsivě povědomý.
Ráno jsem sešla do sklepa. Bylo tam chladno jako vždy, nic se nezměnilo. Staré krabice, pračka, mrazák. Ale u zadní stěny jsem si všimla něčeho, co jsem předtím ignorovala — malé kovové dveře, natřené stejnou barvou jako zeď. Splývaly s ní tak dokonale, že člověk musel vědět, kam se dívat.
Zeptala jsem se manžela. Tvrdil, že tam byly „odjakživa“. Jenže já jsem si byla jistá, že bych si jich všimla.
Tu noc jsem si nechala rozsvícenou lampičku. Zpěv se vrátil. Tentokrát byl pomalejší. Smutnější.
„Zavřela jsi mě…
a zapomněla…“
Srdce mi tlouklo až v krku. Najednou se mi v hlavě začaly vynořovat obrazy, které jsem léta potlačovala. Nemocniční chodba. Ostré světlo. Lékař, který mluvil příliš rychle. Rozhodnutí, které „nemělo jinou možnost“.
Hlas dole pokračoval.
„Říkala jsi, že mě ochráníš.“
Seběhla jsem ke sklepním dveřím. Zpěv teď zněl přímo za nimi. Položila jsem ruku na kliku a ucukla — byla ledová. Z druhé strany jsem slyšela tiché škrábání. Nehty. Dětské.
„Mami…“ zaznělo poprvé jasně.
Klesla jsem na kolena. Slzy mi tekly po tváři a já si uvědomila pravdu s hrůzou, která se nedala popsat. Ten hlas nebyl halucinace. Nebyl to duch domu. Byl to hlas viny, kterou jsem pohřbila tak hluboko, až si našla cestu ven.
Manžel mě našel ráno sedět na schodech do sklepa. Prý jsem zpívala. Stejnou melodii. Dokola.
Od té doby zpěv slýchám už jen občas. Ale pokaždé, když projdu kolem sklepa, slyším zevnitř slabé odpovědi. Jako duet. Dvě hlasy, které se nikdy neměly potkat.
A nejhorší je, že ten hlas už nechce ven.
Chce, abych šla dovnitř já.
