Článek
„Mami, já už nechci chodit na tréninky.“
Zvedla jsem oči. „Proč? Vždyť tě fotbal baví.“
Pokrčil rameny. „Protože pan trenér je divný.“
To slovo mi tehdy nepřišlo nijak alarmující. Divný. Děti tak říkají všemu, co jim nesedí.
„Jak divný?“ zeptala jsem se.
Syn se zamyslel. „On se dívá jinak. A někdy říká věci, které by říkat neměl.“
„Jako co?“
„Že se nemám nikomu svěřovat. Že chlapi si musí věci řešit sami.“
Mávla jsem nad tím rukou. „To asi myslí disciplínu.“
Jenže syn přestal mluvit. Začal mlčet častěji, stahovat se do sebe. Před tréninky ho bolelo břicho. V noci se budil a chodil k nám do ložnice, i když to už roky nedělal.
Když jsem to zmínila manželovi, řekl: „To přejde. Trenér je přísný, ale dobrý. Všichni ho chválí.“
A opravdu — všichni ho chválili. Ve škole, ve městě, mezi rodiči. Bývalý sportovec, autorita, člověk, který „držel kluky z ulice“.
Kdo by věřil osmiletému dítěti?
Jednou jsem šla syna vyzvednout dřív. Trénink ještě neskončil. Stála jsem u dveří tělocvičny a slyšela trenérův hlas.
„Nikomu to říkat nebudeš. Rozumíš?“
Pak ticho. A pak synovo tiché: „Ano.“
Otevřela jsem dveře právě ve chvíli, kdy se kluci rozcházeli. Všechno vypadalo normálně. Trenér se na mě usmál.
„Máte šikovného syna,“ řekl. „Jen je trochu citlivý.“
Ten úsměv mi byl nepříjemný. Ale neměla jsem důkaz. Jen pocit.
A pocit se snadno umlčí.
Zlom přišel jednoho odpoledne, když syn nepřišel domů. Trénink skončil před hodinou. Telefon nebral. Trenér tvrdil, že odešel s ostatními.
Našli ho až večer. Seděl na lavičce u školy. Sám. Klepal se.
„On řekl, že to je naše tajemství,“ zašeptal. „Když to řeknu, budu mít průšvih.“
Objala jsem ho. A konečně jsem ho poslouchala.
Ten večer jsme šli na policii.
Byli jsme ale pozdě.
Vyšetřování se táhlo. Další děti začaly mluvit. Rodiče plakali. Škola mlčela. Trenér všechno popíral. Měl alibi. Papíry. Doporučení.
A pak — zmizel.
Jednoho rána byl jeho byt prázdný. Věci pryč. Telefon nedostupný.
Případ se odložil.
Syn se pomalu vracel k normálu. Myslela jsem, že to máme za sebou.
Neměli jsme.
O půl roku později přišel domů bledý jako stěna.
„Mami,“ řekl. „On tam byl.“
„Kdo?“
„Trenér. Stál u školy. Díval se na mě.“
„To není možné,“ vydechla jsem. „Je pryč.“
Syn zavrtěl hlavou. „Usmíval se. Stejně jako dřív.“
Tu noc jsem nespala.
Ráno jsme našli u dveří obálku. Bez adresy. Bez známky.
Uvnitř byla fotografie.
Syn na hřišti. Zezadu. Aktuální. Z minulého dne.
A na zadní straně vzkaz, pečlivým písmem:
„Kluci, kteří mluví, se musí naučit mlčet.“
Policie řekla, že to může být kdokoli. Že se nemáme bát.
Ale já jsem viděla synovy oči.
A věděla jsem, že to není někdo cizí.
Protože některé problémy nezmizí, když se o nich začne mluvit pozdě.
Některé jen změní místo, odkud se dívají.
A čekají, až si někdo zase nebude chtít všimnout.
