Článek
„Tak ty jsi ta holka, kvůli který nechce Tomáš jet s náma letos do Chorvatska?“ řekla místo pozdravu.
Už tehdy jsem měla tušit, že to nebude lehké.
Ale byla jsem zamilovaná. Do Tomáše, do představy, že budu jednou jeho žena, že nás čeká společný život, ve kterém překonáme všechno – i jeho matku. Myslela jsem si, že mě časem přijme. Že mě pozná. Že pochopí, že ho opravdu miluju.
Nechápala. Ani poznat nechtěla.
Začalo to nenápadně. Poznámky o tom, že „dneska si holky neumí ani pořádně uvařit“, že „Tomáš měl dřív jiný vkus“ nebo že „některý ženy se chytají, kde můžou, aby nemusely pracovat“. Říkala to s úsměvem. Ale takovým tím, u kterého vám tuhne krev v žilách.
Pak přišly „náhodné“ rady. Jak správně žehlit jeho košile. Jak péct tu „jeho oblíbenou bábovku“ – což jsem mimochodem dělala už třetím rokem, ale prý „ne tak, jak byl zvyklý“.
A pak výčitky. Že Tomáš zhubnul. Že Tomáš nemá vyprané ponožky. Že Tomáš byl vždycky jiný – dokud jsem se neobjevila já.
Tomáš? Byl hodný. Ale pasivní. Snažil se nás usmířit, mluvil o tom, že „máma to nemyslí zle“ a že „je prostě jen stará škola“. A já se snažila. Kvůli němu. Kvůli nám.
Ale jednoho dne, po večeři, kdy mě přede všemi srazila na úroveň koberce jen proto, že jsem přinesla špatný salát, jsem se sesypala.
„Já už nemůžu, Tomáši,“ řekla jsem mu ten večer.
„Tak to vydrž,“ odpověděl.
A ve mně něco prasklo.
Utekla jsem. Kámošce, na tři dny. Bez výčitek. A když jsem se vrátila, něco se změnilo. U mě. Ne u ní.
Přestala jsem se snažit.
Ne že bych byla zlá. Jen jsem si přestala brát její poznámky k srdci. Přestala jsem dělat bábovky, které chutnaly jí. Přestala jsem se snažit být ideální snacha. A kupodivu – přežila to. Já taky.
Pak roky ubíhaly. Měla jsem dvě děti. Ona se trochu stáhla. Začala být nemocná. Už neměla sílu bojovat. Nebo už možná neměla důvod.
Pamatuju si den, kdy mě poprosila, jestli bych jí mohla pomoct do koupelny. Byla po úrazu. Tomáš byl v práci. Seděla v křesle, bez hrdosti, bez ostnů. A já cítila zvláštní směs vzteku, soucitu a studu.
„Jasně,“ řekla jsem.
Pomohla jsem jí vstát. Dovedla do koupelny. A když jsme tam stály, řekla najednou:
„Promiň, že jsem byla taková. Já se bála, že mi ho vezmeš. A pak jsi to udělala. A pak jsem tě za to začala obdivovat.“
Zamrzla jsem. Nevěděla, jestli se smát, brečet, nebo křičet. Ale nakonec jsem jí pomohla si sednout, napustila lavor a začala jí mýt nohy.
Ty stejné nohy, které kdysi běhaly za jejím dítětem. Ty, které teď už sotva unesly její tělo.
A v tu chvíli jsem cítila ne lítost. Ale klid.
Dnes jí pomáhám často. Někdy mě poprosí, někdy mlčí a jen se na mě dívá. Už mě nepeskuje. Už neřeší salát.
A občas – když je nálada tichá – se dotkne mé ruky a řekne: „Jsem ráda, že je Tomáš s tebou. Máš silnější nervy než já.“
Nevím, jestli to myslí jako poklonu. Ale beru to tak.
Někdy vám život postaví do cesty člověka, kterého byste nikdy dobrovolně nezvali k sobě domů. A pak ho tam jednoho dne najdete – bezmocného, zranitelného. A pochopíte, že i za tou nejtvrdší slupkou je někdo, kdo prostě jen neuměl být milovaný.
A tak myju nohy ženě, která mě dřív deptala. Ne protože musím. Ale protože už vím, že láska někdy vypadá jinak, než jak jsme si ji představovali.
