Článek
Řekla to s nevinným výrazem, oči kulaté, hlas sladký. A přitom jsem viděla, že to byla ona.
Zubní pasta rozpatlaná na zrcadle, ponožky nacpané do květináče (ano, fakt do květináče!) a k tomu to teatrální:
„To asi brácha. Nebo vítr.“
A ve mně se zvedla vlna. Ne vzteku. Ale něčeho horšího.
Poznání.
Tohle už jsem někde viděla. Ten tón. Ten způsob, jak se její tvář změní v něco okouzlujícího přesně ve chvíli, kdy má průšvih. Tu schopnost ohnout realitu tak, aby se jí hodila do kapsy.
Viděla jsem to ve zrcadle. Už dávno.
Začalo to nevinně. Takové ty bílé lži, jak se říká. Když jsem byla malá, říkala jsem babičce, že se mi polívka moc líbila – jen abych nemusela sníst druhý talíř. Řekla jsem mámě, že jsem si čistila zuby, i když kartáček byl suchý jako saharský písek.
A dospěla jsem v tom.
Ve škole jsem se „omluvila“, že jsem ztratila úkol. Ve skutečnosti jsem ho nechala doma, protože jsem ho zapomněla napsat. Na brigádě jsem jednou řekla, že jsem přišla pozdě kvůli zpožděnému vlaku. Ve skutečnosti jsem zaspala.
Byla jsem dobrá. Nikdy velké lži. Jen takové ty „změkčovací“. Abych nemusela čelit průšvihům. Abych vypadala líp. Aby mě lidi měli radši.
A pak jsem měla dítě.
Myslela jsem si, že moje lži s mateřstvím skončí. Že budu ten pevný bod. Že budu učit pravdu, upřímnost, morálku.
A ono to šlo. Dlouho.
Dokud jí nebylo pět a nezačala „vylepšovat realitu“.
Ne že by to byly dramatické lži. Ale byly časté. „Já si ruce umyla.“ Neumyla. „Tuhle čokoládu jsem našla otevřenou.“ Jasně. A Bůh stvořil Kindr vajíčko už rozbalené.
Překvapivě mě to nezlobilo. Dlouho.
Až jednou, když přišla ze školy a tvrdila, že paní učitelka jí sama dovolila nepsat úkol, protože jí „bolela ruka“.
„A ukázala jsi jí to?“
„Ne… ale věděla to.“
A najednou mě bodlo u srdce.
Tohle už není jen dětská výmluva. To je systém. Přesně ten, co jsem si kdysi vybudovala já. A který mě tak dlouho brzdil v životě, protože mě naučil, že pravda je něco, co je lepší trochu přikrášlit.
Začala jsem se pozorovat. A to byl ten největší šok.
Zjistila jsem, že lžu i jako máma. Jen jinak. Jemně. Neškodně – nebo jsem si to aspoň myslela.
„Maminka je jen unavená, ne smutná.“
„Tatínek nepřišel, protože má moc práce.“ (Ve skutečnosti zapomněl.)
„Když teď budeš hodná, Ježíšek ti všechno přinese.“
„Tohle oblečení ti sluší nejvíc.“ (I když bylo o dvě čísla menší.)
Dělala jsem to, protože jsem ji chtěla chránit. Protože jsem chtěla klid. Protože jsem se chtěla vyhnout konfliktu.
A přesně to teď dělala ona.
Jeden večer, když jsme ležely spolu v posteli, jsem se jí zeptala:
„Proč někdy neříkáš pravdu?“
Dívala se do stropu. Pak zašeptala:
„Protože když řeknu pravdu, lidi se zlobí. Ale když zalžu, aspoň chvilku se smějou.“
A já se málem rozbrečela.
Protože přesně to jsem dělala celý život.
Směšnost místo zklamání. Kouřová clona místo bolesti.
Začala jsem s tím bojovat. U sebe. Ne u ní.
Přestala jsem žehlit realitu. Říkala jsem věci napřímo – ale s láskou. „Jsem smutná, ale to přejde.“ „Tátovi se někdy nechce, a to mě mrzí.“ „Tohle tričko už je malé, ale spolu vybereme jiné.“
A ona se začala měnit.
Jednou rozbila hrníček a rovnou přiznala:
„Mami, spadl mi. Ne schválně. Ale rozbil se.“
A já ji nepeskovala. Obě jsme se na to podívaly, zametly střepy. A dala jsem jí pusu.
„Díky, že jsi mi to řekla,“ řekla jsem.
A ona se usmála. Ale tentokrát ne jako herečka. Ale jako někdo, kdo si může dovolit být sám sebou.
Moje dcera lže. A já jsem zjistila, že to má ode mě.
Ale taky jsem zjistila, že od sebe může získat i něco jiného.
Upřímnost. Odvahu. Důvěru, že pravda neznamená trest.
Jde to pomalu. Dny jsou různý. Občas se ještě objeví „To já ne!“ – a občas i u mě zase sklouzne „Tatínek určitě zavolá“. Ale když se oba přistihneme, už se aspoň umíme zasmát.
Ne falešně. Ale opravdově.
